Článek
Ve Španělsku mě okouzlil způsob života, který je plný klidu, elegance a mezilidské blízkosti. Po odpolední siestě se starší lidé scházejí v parcích, na náměstích či před vlastními domy, hrají karty nebo petang, povídají si — stáří tam není osamělé, ale důstojné a radostné. Ženy jsou vždy upravené, krásně oblečené a navoněné. Je to země, kde se žije s grácií. Příhodné subtropické podmínky poskytují příhodné podmínky k pobytu nejen ve vnitrozemí, které poskytuje možnost návštěvy mnoha zajímavých historických památek, ale i na plážích u Středozemního moře, jenže v závislosti na ročním období. A právě v Madridu jsem měl v roce 1972 při příležitosti Mezinárodního kongresu pro Velké přehrady jedinečnou příležitost setkat se a popovídat si s princem Juanem Carlosem, který se později stal králem. Byl to okamžik, který mi zůstane v paměti navždy.
Nejtypičtějším pro Španělsko je pořádání býčích zápasů. Nádherná výzdoba na stěně madridské restaurace poblíž Plaza de Armas. Foto Otto Horský, 1998.
Madrid, za řekou Manzanares v pozadí Královský palác. Foto Otto Horský, 1998.
Peru mě fascinovalo svou mystikou, historií a duchovní hloubkou. Jezero Titicaca, stopy obrovské Incké říše a zachovávané tradice, jako je třeba manželství na zkoušku, mi ukázaly jiný pohled na život. Peruánští Indiáni vnímají smrt jako přirozenou součást existence — beze strachu, s pokorou. Osobně jsem se zúčastnil pohřbu jednoho velkého indiánského náčelníka, s nímž se loučili jeho příbuzní a známí celý týden, sedíce na jeho hrobce i přes noc při popíjení piva a alkoholu a za bujarého veselí. Vždyť zemřelého si povolal k sobě velký Manitou a je mu již dobře. Když se mě zeptal jeden argentinský spisovatel při interwiev, co na mě v Peru zanechalo nejhlubší dojem a řekl jsem mu, že pohled Indiánů na smrt, očekával jinou odpověď. Vždyť na Peru je tolik zajímavého, Machu Picchu, Muzeum zlata v Limě, nebo jiné historické památky. Co se týče moře a možnosti rekreace u něj, je to poněkud složitější, neboť Pacifik je stále rozbouřený a vysoké vlny přehazují s podivnou kakofonií štěrk a písek ze strany na stranu.
V roce 1975 jsem se tam osobně setkal s Václavem Šolcem, výjimečným českým etnografem a spisovatelem, cestovatelem, toho času ředitelem Náprstkova muzea v Praze, které obohatil o stovky originálních artefaktů, které získal osobně v terénu a pečlivě zdokumentoval. V roce 1965 otevřel první stálou expozici amerických kultur v v Československu. Jeho vyprávění mi otevřelo oči k tomu, jak bohatý je svět mimo naše hranice.
Celkový pohled na pohoří Kordiller od královského města Cuzka směrem na Machu Picchu. Foto Otto Horský, 2004.
Urská dívka na rákosovém ostrově na jezeře Titicaca při přípravě oběda, Foto Otto Horský, 2004.
Kuba mě ale zasáhla nejhlouběji. Je to země vášně, hudby, barev a nezdolného ducha. I přes těžkosti tam lidé tančí, zpívají, žijí naplno. Příhodné subtropické podmínky poskytují možnost rekreace po celý rok. Díky šťastným okolnostem v průběhu našich prací na projektu pro přečerpávací vodní elektrárnu v pohoří Escambray jsem získal každý rok alespoň dvakrát pro sebe a pro stanovený kubánský doprovod povolení k výjezdu na opuštěné a dosud panenské ostrovy v souostroví Camagüey. Byla to vždy neuvěřitelná dobrodružství, neboť na některé jen málokdy vkročila lidská noha. Obrovští leguáni a jiní plazi před námi neutíkali a bezelstně nás pozorovali. V malé hloubce poblíž břehů plavaly beze strachu stovky obřích langust, ryb a škeblí všech tvarů a velikostí. V hloubi ostrovů jsme nacházeli tábořiště po indiánech a po pirátech, s pazourků vyrobené lžíce, používané kdysi indiány a lahve po pirátech. Byl jsem pln úžasu nad podivnými tvary korálových ostrovů, nad do kruhu zahloubenými jezírky plnými žab a nad leguány a vzácnými želvami Carey, z jejichž krunýřů Kubánci vyrábějí prstýnky, náramky a jiné ozdoby. Moře obklopující Kubu je mezinárodně uznáváno jako jedno z nejčistších na světě, neboť není znečištěno průmyslovými ani těžebními odpady.
V životě jsem neviděl krásnější zemi, než je Kuba, se svými horami, řekami a královskými palmami. Foto Otto Horský, 2004.
V roce 1981 jsem se zde osobně setkal a spřátelil s Miloslavem Stinglem, legendárním cestovatelem a etnologem. Jeho znalosti a láska ke Kubě mě inspirovaly k hlubšímu poznání této nádherné země. A jak řekl Kolumbus, když poprvé přistál u břehů Kuby: “ Je to nejkrásnější země, jakou kdy lidské oči spatřily“. Je to citát z jeho lodního deníku během první výpravy a odráží jeho úžas nad tropickou krajinou, bujnou vegetací a klidem ostrova. Já s tím plně souhlasím.
„Každá z těchto zemí mi dala jiný pohled na svět — ale všechny mi připomněly, že skutečné bohatství života se skrývá v lidech, v jejich příbězích a v tom, co si z těchto setkání odneseme do srdce.“
Poznámka:
Pétanque (často psané i jako petang) je francouzská venkovní hra pro dva až šest hráčů, kde se pomocí kovových koulí snažíte umístit co nejblíže k malé dřevěné kuličce zvané košonek (nebo „prasátko“). Cílem je získat body za koule bližší ke košonku než soupeřovy koule. Hra je vhodná pro všechny věkové kategorie a lze ji hrát na jakémkoli rovném terénu, což z ní činí oblíbenou společenskou aktivitu.
Zdroje:
Otto Horský (2012): „Buenos días Espaňa“. Nová Forma, s.r.o. 2012, ISBN 978-80-7453-283-21.
Otto Horský (2004): „Peruánské postřehy“. Repronis Ostrava, 2004. ISBN 80-7329-050-2.
Otto Horský (2007): „Osm roků na Kubě“. Repronis Ostrava, 2007, ISBN 978-80-7329-166-2
