Třicet let bez významného etnografa Dr. Václava Šolce

Před třiceti lety odešel z našeho světa muž, jehož životní dráha byla spjata s cestami do srdce Latinské Ameriky, s objevováním kultur, které jiní míjeli bez povšimnutí. Dr. Václav Šolc nebyl jen etnograf, byl i hlasem těch, jejichž tradice zůstávaly skryty pod nánosem času a turismu. S hlubokým respektem pozoroval svět Aymarů na jezeře Titicaca, uchvácen byl velikostí a velebností Machu Picchu, ale také pevně hájil autenticitu těchto míst před komercí. Jeho rozhořčení nad plánovanou výstavbou honosného hotelu u ruin inckého města dodnes svědčí o jeho citlivosti a odvaze říkat věci nahlas.

Jak jinak začít o Václavu Šolcovi, než úvodem ke knížečce Miroslava Černého „Čtení o Václavu Šolcovi, Život s Indiány tří Amerik“ (4), která byla vydána u příležitosti 100. výročí jeho narození:

„Kdo se v české kotlině druhé poloviny dvacátého století zajímal o původní obyvatele amerického kontinentu, nutně musel narazit na osobnost Václava Šolce. Osobně jsem jméno tohoto významného českého etnografa a muzeologa zaregistroval celkem brzy, už ve svých jedenácti letech. Zrovna jsem dočetl román Karla Maye Old Surehand a na jeho konci jsem objevil závěrečné slovo do té doby neznámého doktora Šolce. Díky jeho komentáři jsem se dozvěděl, že existuje obor nazývaný etnografie, zabývající se národopisem, a to včetně bádání o indiánech, a že se studium domorodých obyvatel dokonce může stát celoživotní profesí. Jak jsem o mnoho let později zjistil, stejným způsobem Šolc vstoupil do života mnoha dalším lidem, při čemž některé z nich inspiroval natolik, že se vydali v jeho šlépějích.“

Zatím se o sepsání byť útlé knížečky o Šolcovi zdárně pokusil jen uvedený Miroslav Černý (4). A právě proto, kdyby se náhodou někdo v blízké době nebo třeba i v daleké budoucnosti pustil do sepsání biografické knihy o životě Dr. Václava Šolce, aby nebyla zapomenuta krátká epizoda jeho pobytu v Limě v roce 1975, která vyústila v naše společné doživotní přátelství, podávám tuto zajímavou informaci. Nelze ovšem jinak, než alespoň v jednom odstavci uvést o něm základní údaje, aby je čtenáři nemuseli dohledávat.

Václav Šolc se narodil 27 září 1919 v Sobotce, zemřel 19. července 1995 v Praze. Byl to excelentní český etnograf, amerikanista, muzeolog, cestovatel a spisovatel. Autor mnoha odborných i populárně naučných knih, cestopisů a dobrodružných románů pro mládež . Čestný náčelník jihoamerického indiánského kmene Aymarů. Hlavní oblastí Šolcovy vědecko-výzkumné činnosti byly indiánské kultury obou amerických subkontinentů. Jeho zásluhou byla roku 1965 v Náprstkově muzeu v Praze otevřena stálá expozice amerických kultur, která byla první v celém Československu. Zajímal se zejména o kmeny Ajmarů a Mapučů žijících v Bolívii a v Peru, kterým věnoval několik terénních výzkumů: Roku 1963 pobýval několik měsíců v Bolívii, hlavně v příbřežní oblasti jezeraTiticaca, které opětovně navštívil v letech 1969 a 1971. V letech 1966 - 67 působil jako vedoucí etnografické expedice v Chile. V roce 1973 jeho pobyt v Chile předčasně ukončil vojenský puč. Přesto se mu podařilo ještě odeslat do Náprstkova muzea několik beden nastřádaných artefaktů k obohacení etnografických a archeologických sbírek. To je jen stručný přehled jeho výzkumných aktivit v zahraničí. V podrobnostech odkazuji na velmi bohatou literaturu uvedenou ve zdrojích.

Přišel rok 1975. Pracoval jsem na československém velvyslanectví v Limě jako atašé a zároveň ve funkci ředitele tehdy zřízené obchodně technické kanceláře. Koncem roku mě velvyslanec Dr. Václav Malošík informoval o příjezdu Václava Šolce do Havany za účelem dojednání obsahu a plnění podepsané dohody o vědecké a kulturní spolupráci mezi oběma zeměmi. Byl jsem nadšen možností se s ním osobně seznámit. Byl tu ovšem jeden velký problém. Z nějakého nepochopitelného nedorozumění nebyla zatím mezistátní dohoda podepsána a nebyly finanční prostředky na jeho pobyt a základní životní potřeby, ani na plánovaná jednání a výzkumné aktivity. Domluvil jsem se s manželkou Olgou, že mu poskytneme přechodné ubytování a že se o něho po všech stránkách postaráme do doby, než se tato obtížná situace vyřeší. A tak se stalo, že se stal načas naším spolubydlícím v domě v luxusní čtvrti Miraflores. Ubytovali jsme ho ve třetím poschodí v pokoji pro hosty, kde měl absolutní pohodlí a klid spřádat další plány svého pobytu po vyřešení finančního problému, tedy získání plánované dotace na jeho výzkumy, včetně zajištění dopravy a podobné náležitosti. Prvním úkolem Dr. Šolce byla návštěva ředitele Národního archeologického muzea v Limě, Dr. Luise Lumbrerase, na kterou jsem ho doprovodil.

Naprostou samozřejmostí díky laskavosti a sdílnosti Václava Šolce byly odpolední a večerní „sedánky“, tedy vyprávění o zajímavostech jeho života: Povykládal mně podrobně, jak prožíval atmosféru vojenského převratu v Chile a převzetí moci tvrdou rukou generála Pinocheta. Velice si oblíbil moji desetiletou dceru Violu, které vykládal zajímavé indiánské historky a povídky, které byly vždy v něčem pozitivní, poučné a inspirativní. Bylo na něm vidět, že miluje děti a snaží se je v něčem svým příkladem vychovávat.

Od Václava (začali jsme si tykat), jsem se dozvěděl mnoho zajímavých historek z jeho života. Činnost všech vědeckých a výzkumných organizací byla dočasně zakázána. Tak co s nečekaně získaným volným časem? „Tak jsem se pustil s jedním pracovníkem chilské akademie věd do hrání šachů po telefonu. Domluvili jsme se na postupu hry, figurka ta a ta krok vlevo, střelec doprava, král v ohrožení. Brzy nás odhalila všudypřítomná tajná policie, byli jsme vyslýchání, ale pochopili, že šlo pouze o hru a ne o připravované spiknutí.“

Hlavní témata našich hovorů ale byla vedena o jezeru Titicaca, na němž několik měsíců Šolc pobýval a které jsem již důvěrně znal i já z několika návštěv roce 1974 až 1975. Další zajímavou oblastí byly ruiny Machu Picchu, které, jak prohlásil, daleko předčily jeho očekávání a projevil naprostý nesouhlas s tím, že tam je plánována výstavba luxusního hotelu.

Další téma jeho vyprávění bylo věnováno záhadným kamenným hlavám z chrámu předinckého města Tiwanaku v bolivijské části vysokohorského Altiplana. Dvě z těchto bezmála dvou stovek plastik se před více než sto lety dostaly složitou cestou do sbírek Náprstkova muzea, kde zaujaly pozornost nejen odborníků, ale i filmařů. O osudu tiwanackých hlav se Dr. Šolc zmiňuje ve své knize „Tiwanaku – klenot And (3) a film České stopy na břehu jezera Titicaca (10).

Blížily se vánoční svátky a při té příležitosti byl v Limě i můj vzácný přítel, vedoucí probíhající geologické expedice pro projekt podzemní kaverny k umístění vodní turbíny za účelem rozšíření hydro - energetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu. Tyto práce jsem jako ředitel technické kanceláře zastřešoval a získali jsme je v těžké konkurenci se Švýcary. Seznámil jsem ho s Václavem Šolcem a domluvili se spolu, že po dořešení finančních problémů se vydá na svoji první cestu po Peru na návštěvu geologů. A to se také stalo. Našimi geology byl vřele přijat, seznámili ho se svými náhodnými nálezy, například ve svahu blízko hydrocentrály objevili Intihuatanu, která měla přímé spojení s Intihuatanou (slunečními hodinami) na Machu Picchu. Také mu ukázali podzemní chodbu, raženou ve svahu směrem k Machu Picchu. Varoval geology, aby se nesnažili o její prohledání, neboť to může být nebezpečné z hlediska neznámých nemocí i z nebezpečných nástrah uvnitř štoly.

Šolc ve své knize „Do země zlata“ (1) píše následující:

„Na Machu Picchu jezdí z Cuzka dva vlaky. Ten pro turisty je čistší a perfektně vybavený, jezdí o dvě hodiny později, ale jede jen do stanice Machu Pichu a zpět. Ten druhý jede o dvě hodiny dříve o dvanáct kilometrů dál až do stanice Intihuatana. Tam se staví pomocí Československa spádová hydroelektrárna, poháněná vodami řeky, jejímž údolím vede železniční trať, a právě tam jeli naši geologové, inženýři Barvínek, Vitásek, Votoček a Strnad – vedoucí, Dr. Drozd, byl už nějaký čas na místě. Tam bylo jejich pracoviště a já jsem chtěl využít milé společnosti krajanů a laskavé nabídky, že se u nich mohu na několik dní ubytovat a také že odtud mohu mít blízko na Machu Pichu.“

„Nebýt železniční trati, bylo by asi toto sídliště dodnes nepřístupné a odříznuté od světa. O vybudování trati má do jisté míry zásluhu i archeologie. Roku 1911 objevil v tomto údolí americký archeolog Hiram Bngham zříceniny Machu Pichu, jež se staly během poměrně krátké doby slavnými, ba jedním z nejslavnějších a téměř poutních míst vědců a turistů ze všech koutů světa.“

Václav Šolc v téže knize (1) závěrem uvádí:

„Indiáni byli a jsou mojí dávnou láskou již od klukovských let a předmětem studia a výzkumu od mého vstupu do starobylých prostor Náprstkova muzea v roce 1945. Tentokrát jsem poznal důvěrněji další ze zemí Latinské Ameriky, republiku Peru, jednu z klasických zemí Indiánů, kde tito praobyvatelé amerického kontinentu jsou v naprosté a nepochybné většině. “

V knize Indiáni na jezeře Titicaca (2) píše závěrem:

„Skončilo moje osmiměsíční putování po horách, vodách a tropech Bolívie. Splnilo se moje největší přání života, žít s Indiány a moci studovat jejich život v práci, radostech i strastech. Chtěl bych říci, že skutečnost mé sny daleko předčila. Nikdy mi nenapadlo, že naleznu tolik přátel v Bolívii, a to přátel tak upřímných, srdečných a milých – ve vsích, na samotách Indiánů, na ostrovech jezera Titicaca, na ostrově Slunce, v horách i údolích provincie Bautista Saavedra i ve městech, v La Pazu, v Cochabambě i v Santa Cruzu.“

Na závěr mého informativního článku ještě uvedu, co uvádí o Šolcovi v závěru své knihy (4) Miroslav Černý: „Pokud bych měl Václava Šolce definovat jedním slovem, byla by to integrita. Šolc byl vzácně celistvý. Věrný a plně oddaný tomu, co považoval za své celoživotní poslání. Studiu a výzkumu původních obyvatel Ameriky. Jeho láska k indiánům byla autentická, plná respektu, soucitu a porozumění. Jeho život byl naplněn smysluplností.“

Poznámka na závěr:

Můj předložený článek pro Médium není o jeho životě a díle. Na internetu je dostatek informací, na něž na závěr odkazuji ve Zdrojích. Je jich tolik, že by stály za úvahu o sepsání podobné knihy, jaká vyšla v nakladatelství JOTA o Miloslavovi Stinglovi, jejímž autorem je mladý a velmi nadaný historik Mgr. Adam Chroust. Dr. Václav Šolc by si to určitě zasloužil.

Po návratu z Limy v důsledku smrti mé manželky Olgy (30. 6. 1976) moje první cesta vedla do Prahy, do Náprstkova muzea, navštívit mého přítele, jeho ředitele Dr. Václava Šolce. Nevzpomínali jsme již na smrt mé manželky Olgy, kterou osobně poznal při pobytu v Limě. Poslal mně a dceři Viole ihned, když dostal oznámení o její smrti, velmi dojímavý, srdcervoucí, ale povzbuzující dopis a tím byla tato kapitola života pro nás uzavřena. Uvítal mě tím, že osobně pro mě připravil čaj Yerba Maté, jehož pití je v některých zemích Latinské Ameriky velmi populární. Například v Praraguay a Argentině tento nápoj užívá pravidelně až 95 % obyvatelstva a jeho konzumace se považuje za posvátný a společenský rituál. Pozoroval jsem ho pln zájmu při jeho přípravě: Vzal klasický hrnek na čaj, nasypal do něj 3 čajové lžíce maté, zalil je malým množstvím studené vody, aby se vytvořila „kaše“. Je to proto, aby se náhlou vysokou teplotou nezničila chuť a obsah. Potom uvedl do varu asi 300 ml vody, nechal ji odstát na 80 stupňů celsia, zalil připravené maté a nechal je 5 minut louhovat. Vypití čaje maté člověka nakopne, dodá energii a zároveň obohatí o vitamíny - A, B1, B2, B3, B5, C a také minerály - vápník, hořčík, železo, selen, draslík, křemík a fosfor. Další prospěšné látky jsou poté aminokyseliny a řada antioxidantů.

Doprovodná dokumentace:

Zdroje:

1 – Václav Šolc (1978): Do země zlata, Vydalo nakladatelství Panorama, 1978. AA - 10-95, VA 11,52, 601-22-856.

2 – Václav Šolc (1966): Indiáni na jezeře Titicaca. Orbis Praha, 1966.  AA - 12,66, Va 13,28, D-09*50362.

3- Václav Šolc (1986): Tiwanaku – klenot And. Mladá fronta, 1986. AA-14.20- VA .

4 - Miroslav Černý (2019): Život s indiány tří Amerik. Čtení o Václavu Šolcovi: Vydal: Filip Tomáš – Akropolis (2019). ISBN: 978-80-7470-240-2-

5 – Pavel Štěpánek (2013). Čechy a Peru. Historie a umění, dějiny vzájemných kulturních vztahů. Vydala Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 00. ISBN: 978-80-244-3453-7.

6 – Otto Horský (2004): Peruánské postřehy. Vydavatel Repronis, Ostrava, 2008, ISBN: 987-80-7329-184-6.

7 – Otto Horský (2010): Jezero Titicaca a Altiplano. Vydavatel Repronis Ostrava, 2010. ISBN: 978-80- 7329- 246-1.

8 - Otto Horský (2014): Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? Vydavatel Nová Forma, s.r.o., 2014. ISBN 978-80- 7453-455—3.

9- Otto Horský (2010): Incawasi –sídlo bohů. Vydavatel Repronis Ostrava, 2010. ISBN 978-80-7329-238-6.

10- Vladimír Šimek, Kamila Broulová Šimková (2014): České stopy na břehu jezera Titicaca, Film uvedený opakovaně v pořadu československé televize.

11 -https://www.sobotka.cz/docs/zss/zss-09-5.pdf

12-https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_%C5%A0olc_%28etnograf%29

13- httphttps://www.hedvabnastezka.cz/vaclav-solc/s:/

14- https://mapuche.nm.cz/databaze