Co všechno musí zvládnout zahraniční expert aneb Spasitelské poslání

Letí, letí aeroplán, letí krajinou, v něm sedí expert s celou svojí rodinou,

sedí, sedí, přemýšlí, co s ním osud zamýšlí,

o poslání spasitelském, on je přesvědčen, splnil se mu jeho dávný sen.

Vzhledem k tomu, že jsem jako odborný zahraniční expert působil v rozvojových i jiných zemích již od roku 1974 a občas působím dodnes, dovoluji si shrnout své poznatky z této profese. Vycházím z předpokladu, že za uplynulá desetiletí se sice hodně změnilo, některé zásady potřebné k dosažení úspěchu při tomto poslání však zůstávají stále v platnosti. Jiný pohled na věc mohou mít experti z jiných profesí, než je ta moje, což je inženýrská geologie. Inženýrský geolog má velkou výhodu. Obvykle působí jako poradce nejen ve městě, ale častokrát vyjíždí do terénu mimo město, neboť stavebnictví a vodohospodářství není jen záležitostí místní, ale týká se celé země. Moje poradenská činnost byla vždy zaměřena především na velké vodní stavby, přehrady, přečerpávací vodní elektrárny, závlahové systémy, ale i přístavy. To s sebou neslo nutnost navštěvovat oblasti, kde doslovně, jak se u nás říká, „lišky dávají dobrou noc“. To zase na straně druhé znamenalo, že jsem mohl poznat místa mého působení nejen z pohledu přírodního, odborného, ale i sociálního a mohl jsem si vytvořit úplný obraz o dané zemi. Aby se mi podařilo splnit úkoly dle představy zadavatele, tedy abych splnil „spasitelské“ poslání, musel jsem ctít následující zásady:

Od zahraničního experta by se mělo především vyžadovat, aby znal perfektně jazyk země, v níž má působit. Nedovedu si představit, že zejména expert řídící kolektiv, nebo odborník, pracující jako poradce na některém zahraničním ministerstvu nebo v nějaké odborné instituci, se domlouvá lámanou angličtinou, nebo třeba i dobrou angličtinou v zemi, kde se mluví španělsky. Když bude jazykově dobře připraven, má napůl vyhráno, neboť bude místními lidmi přijat jako jeden z nich. Bohužel, často se stává, že sám budoucí expert své jazykové znalosti přeceňuje a vyjede nebo je vyslán do zahraničí s chabými jazykovými znalostmi.

Od experta se samozřejmě očekává vysoká odbornost ve své profesi. Ale nejen to. Musí být v tomto ohledu všestranný, mít přehled a znalosti o dané zemi a teritoriu, přehled o kultuře, světové literatuře a hlavně o sportu, neboť tento se stává často diskutovanou otázkou a otvírá dvéře k úspěšnému jednání. Poradce doslovně zazáří, když zná vynikající sportovce dané země. Nemyslím osobně, ale zná jejich jména a jejich dosažené úspěchy. Tyto znalosti by měl poradce získat již před odletem na svoji misi, ne až postupně za pobytu v zemi. Nechci dávat sebe za příklad, ale než jsem odletěl v roce 1974 působit dlouhodobě do Peru na naše velvyslanectví, prostudoval jsem si veškerou dostupnou literaturu o historii země, o přírodních podmínkách, o ekonomice země, ale i celého teritoria Latinské Ameriky. Také o  indiánech a o sociálních podmínkách místních obyvatel. Když jsem se měl zúčastnit v roce 2004 výzkumné expedice na peruánské jezero Titicaca, již před odletem jsem prostudoval veškeré tehdy dostupné informace, dokonce i v Madridu, a napsal a vydal knihu o jezeru a jeho přírodních podmínkách. Co považuji za samozřejmé, expert by měl také znát historii své vlastní země, z níž byl vyslán, Já, ačkoliv geolog, jsem byl vystaven požadavku vládních činitelů provincie Sancti Spiritus na Kubě, abych při příležitosti Dnů Československa přednesl přednášku o jeho vzniku a vývoji až do dnešních dnů. Nebyl jsem zaskočen, jen jsem nečekal, že se na přednášku dostaví tolik významných osobností z celé provincie. V Peru jsem zase musel na zasedání zakládajících činitelů peruánského družstevního zemědělství pohovořit o úspěších zemědělských družstev v Československu. Expert by neměl být zaskočen z nějaké neznalosti.

Od experta se také očekává fyzická zdatnost a vysoký stupeň adaptability. Dokonce jsem dospěl k poznání, že jedním z kritérií inteligence člověka by měl být jeho stupeň adaptibility. Expert si prostě musí umět poradit za každé situace, nejen ve své profesi. Musí zvládat či akceptovat všechny způsoby dopravy, nejen v moderních limuzínách, ale i na korbě náklaďáku. Hodí se znalost jízdy na koni a v extrémní situaci si musí umět poradit a zvládnout obtíže cesty autostopem či pěšky. K tomu je zapotřebí umění navazovat kontakt s místními obyvateli a přizpůsobit se jejich zvyklostem. Jinak řečeno, chce-li uspět, musí se ve své podstatě cítit „obyvatelem“ této země, ne jen hostem poskytujícím služby. Tento „nepatrný“ rozdíl místní obyvatel ihned vycítí a všechno jde z jejich strany ihned jinak, jiným tempem, s jinou zodpovědností a spolehlivostí. Expert potom přemýšlí, jak je to možně, že vše funguje, vše jde jako na drátkách. Když to včas pochopí, je dobře. Místní obyvatelé ho prostě akceptovali „za svého“, a tak se k němu chovají, důvěřují mu a má plný respekt. Expert ale musí projevit i určitý stupeň odvahy, přinejmenším tolik, na kterou jsou místní obyvatelé zvyklí. Asi se nebudou divit, když bude mít strach z jedovatých hadů či štírů, ale divili by se, kdyby se bál obyčejných pavouků, žab či brouků. Bohužel se ale i stalo, že naši experti v jisté zemi, jejichž činnost jsem koordinoval, ani neměli čas přemýšlet o své odvaze. Mapovali v území, které bylo zaminované, což objednatel prací zřejmě včas nevěděl, nebo to nepřiznal, a k odminování došlo až po splnění jejich úkolu. Teprve potom dostali kopřivku.

Velmi hrubou chybou by byla kritika místních zvyklostí, jejich stravy, způsobu práce a využití času. Zde nezbývá nic jiného, než jít příkladem a výsledek se záhy dostaví. Mohu uvést příklad z Kuby, kde jsem několik roků působil. Nasadil jsem pracovní tempo pro tým našich poradců takové, že se pracovalo v terénu až do večerních hodin a na zpracování výsledků na ubikacích, až do vypnutí elektro-agregátu, tedy do 22 hodiny. Místní pracovníci viděli příklad a tomuto tempu se přizpůsobili. Nebylo ani třeba je k tomu vyzývat.

Expert by neměl sám vystavovat na odiv svoje znalosti, nebo dokonce to dělat s pocitem nadřazenosti. Když to dělají za něj jeho místní zaměstnavatelé, jimž radí, pak nemá smysl jim v tom bránit. Oni dobře vědí, co se sluší a patří. Ve Španělsku o mě nadneseně všude prohlašovali, že jsem nejlepší geolog na světě a zabíralo to. Díky tomu se jim podařilo získat několik zajímavých zakázek. Expert si také nesmí myslet, že ve vztahu k dané zemi má „spasitelské“ poslání. Místní odborníci ho leckdy vyslechnou a stejně si to udělají po svém. Nebo jeho myšlenky si přivlastní a budou je vydávat za své. Ale i to je dobrý výsledek. Expert by spíše měl být hrdý na to, že jeho rady našly plodnou půdu a ještě za svého pobytu v dané zemi uvidí výsledky své poradenské činnosti v praxi.

Základním rozdílem práce našeho experta v jiné zemi ve srovnání s jeho působením doma mohou být jiné klimatické a sociální podmínky. Tam, kde je horko a sucho, sužuje člověka neustálý pocit žízně. Kde je vlhko a horko, člověk se cítí jako v prádelně. Ztékající pramínky potu v něm vyvolávají pocity méněcennosti. Setkal jsem se i s tím, že takový expert místním „nevoněl“ a vyžadovali, aby používal různé voňavé spreje. Těžko tedy říci, co je horší nebo lepší, zda suché či vlhké vedro. V každém případě, pokud si nechcete zadělat na kaménky v ledvinách či jinde, je třeba vypít minimálně 2 až 3 litry tekutin denně, i když nemáte pocit žízně.

Velmi zle působí náhlá změna nadmořské výšky. Naprosto bez zkušeností s tímto problémem, byl jsem vyslán v roce 1975 do královského města Cuzca v Peru, abych připravil oficiální návštěvu našeho velvyslance. Byl jsem přijat starostou města a následně i velitelem 4. Vojenského okruhu. Pohoštění bylo v obou případech obrovské a neměl jsem důvodů je odmítnout. Večer však nadmořská výška města přes 3300 metrů udělala své. Nikdo mě nepoučil, že je třeba jíst střídmě, neboť kyslík se spotřebovával na trávení a okysličování krve tedy bylo velmi chabé. Cítil jsem se celou noc na pokraji smrti. V roce 2004 u jezera Titicaca ve výšce přesahující 3800 metrů mi však nepomohla ani střídmá strava. Několikatýdenní pobyt u jezera bez předchozí aklimatizace vyvolal u mě horskou nemoc, dva dny jsem musel být hospitalizován na odborné soukromé klinice v Salcedo a po propuštění jsem musel být po celou dobu pracovního pobytu pod lékařským dozorem (viz článek Média 2024-11-28, Akutní horská nemoc).

Strava je v každé zemi odlišná a při dlouhodobém pobytu nezbývá, než si na ni zvyknout. To postupně vede ke změně metabolismu a organismus si přivykne. Některá jídla čí pochutiny, na které jsme doma zvyklí, nám však budou chybět. Mně například v Peru zoufale chyběly znojemské okurky a tlačenka, než jsem po asi půl roce našel německého řezníka a alespoň tlačenkou mě zásoboval. Ale naši experti jsou proto velmi vynalézaví. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem si sám později pekl chléb, sice z hladké mouky, ale byl výborný, vyráběl tlačenku i šunku a „hrníčkové“ české buchty. Také jsme ale jednou snědli čtyři metry dlouhého hroznýška kubánského, škrtiče, neboť jinak bychom ztratili dosavadní vysokou reputaci a urazili hostitele. O tom, že žaludek člověka je výjimečně přizpůsobivý, svědčí zkušenost, že po této pochoutce zvracel pouze pes.

Horší je to ovšem s pitnou vodou. Ne vždy se jí dostává dostatek a i když ano, je jiná než ta naše, obsahuje jiné bakterie, na které je třeba si zvyknout. Dnešní rady, tak tedy pijte jen vodu kupovanou, jsou v odlehlém terénu těžko použitelné. Také jsem ale zjistil, že jeden velkoobchod v Peru plnil plastové láhve vodou přímo z řeky a i to jsem přežil bez úhony. V některých restauracích se tomu stejně nevyhnete, neboť vám donesou k obědu vodu, jejíž původ je neznámý. Z toho vyplývá zkušenost, že i přes počáteční problémy je třeba si na místní vodu zvyknout a získat tím jistý stupeň odolnosti. Když jsem byl právě dostudovaným geologem a jel jsem v Egyptě rychlíkem z Káhiry do Luxoru, měl jsem takovou nepřekonatelnou žízeň, že jsem pil vodu z cisterny na střeše vlaku. Je to sice extrémní a nedoporučitelný příklad, ale přežil jsem i to bez následků.

V jiné zemi jsem zase pil vodu ze všech potoků a jeden geolog, akademik, sovětský expert, z toho měl velkou legraci. Stále opakoval: „Otto beber agua de todos arroyos“ (Otto pít vodu ze všech potoků). On se zase podle rady svých lékařů choval jiným extrémním způsobem. Asi jako velbloud. Ráno před odjezdem na celodenní túru do terénu vypil maximum vody, co snesl, a potom pil zase až večer. Opravdu nevím, který z obou přístupů byl ten správný a jestli on se domů nevrátil s ledvinovými kameny. Před odjezdem na celodenní geologickou mapovací túru, dvanáct hodin v sedle na koni, jsme se ale k dennímu pitnému režimu museli oba nějak postavit.

Příroda jako taková je pro geologa vždy krásná. Geolog se na ni dívá jinýma očima, a kde by někdo řekl: „Takové ošklivé skály a kolem samá poušť“, tam geolog řekne: „Jak jsou ty skály nádherně zvrstvené, to je přímo učebnicový příklad. A ty vlnky v pouštním písku, krásnější než čeřiny na břehu moře.“ Tedy příroda je pro nás odměnou za někdy značné útrapy cesty. Horší je to ovšem s pocitem samoty. Ten se projevuje u každého jinak a znovu opakuji, i ten je závislý na schopnosti adaptability jedince. V tomto směru snad nejvyšším stupněm adaptability vynikali cestovatelé Zikmund a Hanzelka, protože dlouhé roky trávili v automobilu, mnohdy ve velmi obtížných, ba riskantních podmínkách, v drsné přírodě a odkázáni sami na sebe. H + Z se na první cesty vydali sami dva. Znali se již od studentských let a na tyto společné cesty byli po všech stránkách dopředu dobře připraveni. Proto ponorkovou nemocí nikdy netrpěli.

Pokud se týče většího kolektivu, například dlouhodobé expedice, je to ovšem úkol daleko náročnější. Při výběru expertů či pracovníků do expedice je třeba věnovat pozornost nejen jejich odbornosti, ale i povahovým vlastnostem, zdravotnímu stavu a schopnosti přizpůsobovat se rozhodnutím, která pro ně nemusí být zrovna populární. Když jsou již karty vrženy a expedice plní své úkoly v zahraničí, i potom je třeba ke každému jednotlivci mít individuální přístup a snažit se, zejména v krizových situacích, vztahy řešit tak, aby nedošlo k narušení či rozpadu kolektivu, neboť každý jednotlivec má v expedici nezastupitelné místo a poslání a mělo by to ve svém důsledku nedozírné následky. Opět uvedu příklad z jedné země, kde jsem řídil v horách po čtyři roky kolektiv více než dvaceti československých expertů. Žili jsme v táboře daleko od civilizace, s vysokým stupněm závislosti jednoho na druhém. Každý expert měl svůj těžko zastupitelný úkol a jednotlivé úkoly měly mezi sebou vzájemné vazby. Vypadnutí jediného článku řetězu by vyvolalo problémy, sice řešitelné, ale zbytečné a zdržující. Každý expert byl motivován vysokými nároky na rychlost a kvalitu řešení svěřeného úkolu ve vzájemné vazbě na práci a úspěch celého kolektivu. Každý den se pracovalo od rána až do vypnutí elektroagregátu, čili do pozdního večera. Nikdo neměl prostor na nudu, která by se jako první stala zdrojem třenic a samoty. Nesetkal jsem se zde nikdy s problémem „ponorkové nemoci“ (viz Akumulátor elektrické energie v džungli, Média 2024-04-22). Jinou dobrou zkušenost jsem zase získal později v Peru, kde jsme záměrně uspořádali expedici symetricky. Čtyři muži a čtyři ženy. Nikdy se nemluvilo či nenadávalo sprostě, vždy byl ve všem řád a pořádek (i v jídle a zejména v čistotě), expedice fungovala po celou dobu jako na drátkách (viz Expedice Titicaca, Média 2024-08-01).

Závěrem se chci jen zmínit, že každý expert by měl být napůl diplomat. Měl by si vždy uvědomovat, že representuje naši krásnou zemi a podle něho ji budou druzí posuzovat. Znalost cizího jazyka před výjezdem ke splnění poslání považuji za samozřejmou. Tedy myslím tím samozřejmě jazyky světové. V Latinské Americe vám sice znalost anglického jazyka někdy pomůže, ale pro úspěšné splnění úkolu většinou nestačí. Stejně tak, v anglofonních oblastech vám asi zase moc nepomůže jen španělština.

Závěrečný postřeh: Expert by neměl svoje vydobyté poslání v zahraničí schraňovat jen pro sebe. Mělo by ve svém výsledku znamenat ekonomický přínos pro naši zemi a přispět k prohloubení vzájemných kulturně politických a obchodních vztahů mezi oběma zeměmi. V oblasti ekonomické diplomacie by měl vytvořit podmínky k tomu, aby na výsledky jeho práce navazovaly kontrakty na obchodní bázi včetně vysílání dalších poradců. Bohužel jsem se setkával s tím, že když náš nějaký poradce získal „teplé“ ekonomicky výhodné místo, šetřil si ho jen pro sebe a podmínky pro navázání na jeho činnost nebyly vytvořeny. V tomto ohledu jsem získal určitý postřeh jiného chování např. u Poláků. Přijel poradce, uspěl, za ním přijelo dalších mnoho Poláků, uspěli, žili v Madridu jako určité společenství, jeden kostel si vybrali za „svůj“, každý týden se v něm scházeli a radili se o dalším postupu. Během čtyř let mého působení v Madridu o nich vědělo celé Španělsko. Z uvedeného vyplyne otázka: „A co zbylo po Tvém působení v Madridu?“ 32 ekonomicky zajímavých kontraktů realizovaných českými subjekty a navázání intensivní vědeckotechnické spolupráce, která se stále dále rozvíjí. Stejně tak se mi to podařilo při mém působení v Peru a na Kubě.(viz moje kniha Živá monografie, v níž jsou všechny moje aktivity podrobně zhodnoceny.

Literatura:

Horský, O.: (1999) Experta spasitelské poslání. Vydavatel: Otto Horský, 2001. Počet stran: 326, celobarevná, pevná plátěná vazba.

Horský, O.: (2019) Živá monografie. Vydavatel: Nová Forma, 2019, ISBN: 978-80-7612-087-7, počet stran: 439. Poznámka: Na DVD v papírovém obalu vyšlo následně druhé rozšířené vydání knihy, vydavatel Galium 2019, ISBN 978-60-88296-02-07.

Horský,O.: (2014)) Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí?. Vydavatel Nová Forma, 2014. ISBN 978-80-7453-455-3.

Horský, O.:( 2020) Comendador. Vydavatel: Nová Forma. 2020, ISBN 978-80-7612-297-0.