Článek
Úvod:
Jezero Tititaca se nachází se v Andách na hranici mezi Peru a Bolívií a je známé jako nejvýše položené splavné jezero na světě. Spočívá ve výšce 3 812 metrů nad mořem, má rozlohu přibližně 8 372 km² a maximální hloubku 281 metrů, průměrná hloubka je 107 metrů. Je rozděleno na dvě části úzkým průlivem Tiquina. Je také domovem mnoha ostrovů, z nichž některé jsou hustě osídlené. Mezi nejznámější patří plovoucí ostrovy Los Uros, které jsou vyrobeny z rákosu totora (viz Kuriózní nabídka na manželství na zkoušku, Média 2024-10-17), a ostrov Taquile, známý svými tradičními textiliemi. Pro místní indiány má jezero význam mytologický a je považováno za posvátné. (viz Expedice Titicaca 2004, Média 2024-08-01).
Na otázku, zda v této oblasti žili ke konci druhohor někdy před 70 miliony let dinosauři, zatím neumíme odpovědět, ale jedno je dnes jisté. Jak dokazují výzkumy posledních let, celá kotlina oblasti jezer Titicaca, Poopó, Salar de Coipasa a dalšími jezery v Peru a v Bolivii byla kdysi v nedávné geologické historii obrovským sladkovodním jezerem nevysoko nad mořem a měla příznivé klima umožňující život dinosaurům a jiným sladkovodním živočichům. Objev největšího naleziště stop na světě o existenci dinosaurů v „Cerro Cal Orck´o“ v Sucre v Bolívii a další nálezy stále blíže peruánské hranici se staly pro mě impulsem, abych se pokusil o jejich dohledání v peruánské oblasti jezera Titicaca a podal o výsledku mého pátrání písemné svědectví.
Celá kotlina oblasti Altiplana s dnešními jezery Titicaca, Poopó, Salar de Coipasa a Salar de Uyuni a s mnoha dalšími jezírky byla sladkovodním jezerem s příznivým klimatem pro život dinosaurů. Hydrologický systém TDPS, Proyecto Especial Lago Titicaca, Puno, PELT 2004.
Článek:
Psal se rok 1948 a zemětřesení střední síly postihlo město Sucre v Bolivii. Nebylo ztrát na lidských životech, ani nevznikly obrovské škody, které by postihly infrastrukturu a znemožnily běžný chod města. Sucre se však vyznačovalo nádherným historickým centrem v koloniálním stylu. A právě zde byly škody napáchané zemětřesením nedozírné. Popraskané a potrhané zdi chrámů a kostelů a rezidenčních budov v koloniálním stylu se staly hrozbou pro další existenci nádherné koloniální architektury.
I když právě Bolivie se vyznačovala v této době nestabilními vládami, jedno měly vždy společné. Všichni si uvědomovali, že je třeba zachovat pro budoucí generace historicky cenné kulturní památky a správně předpokládali, že turismus v blízké budoucnosti bude naplňovat státní pokladnu. Proto vyčlenili ze státního rozpočtu finanční zdroje a financovali založení společnosti „Fábrica de Cemento Sociedad Anónima“, zkratkou „FANCESA“. Cement byl pro rekonstrukci koloniálního celku nepostradatelný a navíc založení fabriky mělo dát a dalo významný impuls k ekonomickému rozvoji oblasti. Materiál na produkci cementu byl velmi blízko středu města. Ve vzdálenosti pouhých sedmi kilometrů se vyskytoval pahorek s názvem „Cal Orck´o“ s velmi kvalitním druhohorním křídovým vápencem. Cementárna byla vybudována a byly vytěženy miliony tun velmi kvalitního vápence. Jednou se však stalo, že dělníci narazili na vrstvu, která se vyznačovala vysokým obsahem hořčíku, minerálu, který zpožďuje tvrdnutí cementu. Nebylo v zájmu cementárny pokračovat v těžbě této vrstvy a orientovali práce do jiných míst. Teprve později se ukázalo, že díky těmto okolnostem, nepříznivým pro těžbu, byla zachráněna lokalita s největším obsahem stop po dinosaurech na světě. Neštěstí pro těžební společnost se proměnilo v turistickou atrakci a ve fenomén nesmírné hodnoty nejen pro Bolivii, ale pro celé lidstvo.
Jak to již bývá, nejdříve podivné stopy ve vrstvách vápence nevzbudily žádnou pozornost. Dělníci si jich všimli již v sedmdesátých letech ve vrstvě ukloněné 720. Neměli však žádné znalosti geologie či paleontologie, i když pracovali v těžební společnosti. První informaci o stopách dinosaurů podal geolog Hugo Heyman v roce 1985, ale tato informace byla víceméně utajena a nebyla sdělena veřejnosti. To se stává často i jinde ve světě, protože těžební nebo stavební společnosti hodně zajímavých nálezů utají z obavy, aby nebyla zastavena těžba či stavba, nebo prostě nález z neznalosti považují za bezvýznamný. Teprve v roce 1994 čerství absolventi německé školy v Sucre navštívili cementárnu a znovu upozornili, že ve stěnách kamenolomu se objevují stopy po dinosaurech. Tentokrát měli štěstí, neboť tohoto objevu se ujala nezávislá televizní společnost a natočila o stopách dinosaurů půlhodinový program, v němž známý paleontolog a ředitel paleontologického muzea Freddy Paredes poprvé zdůraznil dalekosáhlý význam ložiska vápence „Cal Orck´o“. Na realizaci seriózního výzkumu však chyběly finanční prostředky. Podařilo se je zajistit až v roce 1997, kdy se domluvili představitelé okresu Chuquisaca, radní města Sucre, Universita San Francisco Xavier a těžební společnost FANCESA a zahájili společný projekt nazvaný „Paleontologický projekt Sucre“. Po asi ročním výzkumu dvanácti světově uznávaných paleontologů a dalších specialistů, vedených profesorem Dr. Christianem Meyerem z Basilejské university, byl odborný svět doslova omráčen dosaženými výsledky. Potvrdilo se, že kamenolom „Cerro Cal Orck´o“ je největším paleontologickým nalezištěm na světě. Bylo nalezeno a zdokumentováno více než 5000 stop a fosilních zbytků asi 150 různých tipů živočichů, převážně však dinosaurů. Něco, co svět dosud neviděl. Bolivijská vláda již v roce 2007 prohlásila paleontologické naleziště v Cal Orck´o za chráněný národní park. V březnu téhož roku zde byl otevřen největší křídový park dinosaurů v Jižní Americe.
Dalším studiem bylo prokázáno, že stopy a fosilní zbytky ještěrů, želv, krokodýlů, ryb a vodních řas pocházejí z druhohor, ze svrchní křídy, a že jsou staré něco kolem 70 -ti milionů let. Rozsah paleontologického naleziště je tak obrovský, že nemá na světě srovnání. Ale nejen velikost lokality ohromila odborníky. Stopy a fosilní zbytky jsou dobře zachovány, takže si je možno učinit dokonalou představu různých typů dinosaurů předtím, než se za podivných okolností z naší planety ztratili. Odborný svět je do té doby v této oblasti nehledal, takže tento objev umožnil učinit si určitou představu i o jejich migraci na různé kontinenty. Novým poznatkem byla skutečnost, že tito ještěři, vážící mnohdy až 8 tun, se dovedli pohybovat rychlostí až 12 km/hod. Dosud se vědci domnívali, že šlo o velmi nemotorná a těžkopádná zvířata. Takto také byli v různých muzeích znázorňováni. Obrovská nemotorná těla, nohy rozkročené a blízko země. Nové výzkumy v Sucre si vynutily potřebu předělat tyto vystavované těžkopádné kreatury na zvířata štíhlejší, vyšší a hlavně daleko pohyblivější a živější.
A nyní si můžeme položit otázku, zda dinosauři mohli žít v této oblasti poměrně drsného klimatu. Zhruba před sedmdesáti až osmdesáti miliony let všechno bylo naprosto jinak. Území dnešního výskytu dinosauřích stop se nacházelo tisíce kilometrů na východ. Ještě neexistovaly Andy a rozkládalo se zde velké a nehluboké sladkovodní jezero, jen nevysoko nad mořem. Byla zde bujná vegetace, která sloužila jako potrava býložravým ještěrům, kteří zase sloužili jako potrava pro ještěry masožravé. Prostě nádherná druhohorní idylka. Tato prehistorická zvířata se proháněla v mělké vodě a v bahně na pobřeží a zanechávala po sobě hluboké a dobře zřetelné stopy. Stopy jednoho dinosaura bylo možno sledovat dokonce na vzdálenost více než 550 metrů. Mezi jejich chováním a dnešními zvířaty existuje podobnost. Stačí navštívit oblasti mělkých vod jezera Titicaca, v nichž roste krásně zelená totora (orobinec) a uvidíte ve vodě pasoucí se dobytek. Jak je ale možné, že jejich stopy nebyly smyty vodní erozí, sedimentací, větrem a jinými exogenními vlivy? I na tuto otázku dali vědci odpověď. Asi před 68 miliony let došlo k obrovskému výbuchu sopky, který vymrštil do prostoru miliony metrů krychlových sopečného popela. Ten usmrtil v blízkém okolí nejen všechno živé, ale zasypal i všechny čerstvé stopy ještěrů a jiných zvířat a zachránil je tak před působením exogenních procesů, které by je jinak zničily během několika hodin. Opět můžeme najít historicky známé srovnání. Pompeje a jiná města byla rovněž zasypána sopečným popelem a uchována tak pro budoucí generace. Později se na silnou vrstvu popela usadily další sedimenty, přinesené zejména řekami přitékajícími do jezera a silné horotvorné tlaky je přeměnily v horniny. Otázku zachování stop máme tedy vyřešenou. Ale jak to je možné, že dnes se uvedená oblast nachází ve výšce skoro 4000 metrů? I na tuto otázku dnes známe odpověď. Litosférické desky se neustále pohybují. Zatímco kontinent jižní Ameriky se pohybuje směrem západním, deska dna Tichého oceánu se pohybuje směrem východním a dochází k jejich srážce a subdukci, tedy k podsouvání dna Tichého oceánu pod kontinentální desku Jižní Ameriky. K jejich srážce došlo před mnoha miliony let a následkem tohoto střetu a podsouvání jedné desky a nasouvání druhé desky začaly vznikat dnešní Andy. Hory utěšeně rostly po miliony let a s nimi i velké sladkovodní jezero se dostávalo do stále větších výšek. Proběhla celá řada tektonických pochodů, které sedimentované vrstvy zvrásnily, porušily a dostaly do jiné polohy, než byla ta původní horizontální. Tím si můžeme snadno vysvětlit, proč stěny se stopami dinosaurů jsou na některých nístech v šikmé poloze 720..
Zatím ojedinělé stopy po dinosaurech byly následně nalezeny i na dalších lokalitách, jako například v departamentu Chuquisaca, v Chaunaca, Maragua, Potolo, Chahuanaca, Chataquila a další ojedinělé nálezy až po hranici Bolivie s Peru. Dnešní jezera Titicaca, Poopó a další na bolivijské straně jsou jen malými zbytky kdysi velmi rozsáhlého sladkovodního křídového jezera, vyplňující kotlinu altiplana.. Budou nalezeny stopy po dinosaurech i v oblasti jezera Titicaca?
Vymezení hranice mezi Peru a Bolívií. Carretera – Cesta, Límite frontero –hranice, Ciudad – město, Pueblos – vesnice.
Tato možnost zde existuje. Podle výsledků rozsáhlého geologického výzkumu, který byl zakončen v roce 2004 vydáním komplexní geologické mapy Altiplana (PELT, 2004), vápencové vrstvy křídového stáří, na které jsou výskyty dinosauřích stop vázány, v oblasti jezera Titicaca a jeho pevninského zázemí existují. Podle názoru některých odborníků přišli dinosauři na kontinent Jižní Ameriky ze severu. Museli při své cestě na jih i touto oblastí procházet. Budeme mít štěstí a podaří se nám někdy život dinosaurů u jezera Titicaca prokázat?
Geologická mapa Titicaca. Výřez z geologické mapy TDPS, Proyecto Especial Lago Titicaca, Puno, PELT 2004. Tmavě zelenou barvou jsou označena místa výskytu křídových vápenců s možným výskytem stop po dinosaurech. Originál mapy uložen u autora článku.
Družicový snímek oblasti jezera Titicaca. Družice Landsat 7, 2004. Bílé šipky označují místa výskytu křídových vápenců s možnými nálezy stop po dinosaurech.
Zdroje.
https://chuquisaca.gob.bo/portal/2023/12/08/la-ruta-de-los-dinosaurios-amplia-sus-huellas-en-chuquisaca
Horský, O. (2010): Záhadné jezero Titicaca a Altiplano. Vydavatel Nová Forma, 2010, ISBN 978-80-7329-246-1.
Horský, O. (2013): Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? Vydavatel Nová Forma, 2014, Pevná vazba, celobarevná, ISBN 978-80-7453-455-3.
