Článek
Doba je rychlá. Psát dlouhé texty nebo příběhy nemá příliš smysl – málokdo je dnes čte. Éra Hemingwaye a Čapka je už dávno pryč. Přesto by byla škoda úplně rezignovat na povídku jako literární žánr. Mým řešením je kompromis: zachovat povídku, ale v minimalistické podobě. A nejsem sám, kdo to tak cítí.
Mám kamaráda, který pracuje jako redaktor v jednom malém pražském nakladatelství. Vzhledem k velikosti podniku dělá tak trochu všechno. Nedávno mě oslovil: připravují antologii současné české literární tvorby a ptal se, zda bych pro ně nenapsal krátkou báseň nebo povídku. Jelikož občas básně i povídky píšu, řekl jsem si – proč ne? A byl jsem polichocen.
Nakladatelství má vlastní ediční plán, kterým se snaží odlišit od větších a bohatších domů. Na trhu objevili mezeru: chtějí se specializovat na krátké až velmi krátké literární útvary – výhradně české. Všimli si, že řada našich autorů sice píše zajímavě, ale příliš rozvláčně, což řadu čtenářů odrazuje. Něco na tom asi bude – knihy, které vydali, se dobře prodávají. Co se týče kvality, jsou však velmi nároční. A délka je pro ně zásadní – pokud dílo překročí normu, prostě ho nevezmou.
Dnes jsem tam šel už podruhé se svou povídkou. Poprvé mi ji vrátili: prý je sice dobrá, ale název je příliš dlouhý. Doufám, že tentokrát budou spokojeni – uzávěrka je zítra a moc času už nezbývá.
Přijdu tedy do nakladatelství. Paní Krátká, sekretářka, mě s úsměvem přivítá a uvede do kanceláře kamaráda redaktora. „Počkejte chvilku,“ říká, „Karel si jen krátce odskočil.“
Sednu si a připadám si nějak zvláštně. A pak mi to dojde – židle má krátké nohy. Sedím nízko, jako na dětské židličce. Jako by i prostředí nakladatelství ladilo s jejich edičním plánem.
Paní Krátká má krátké sukně a krátké vlasy. Nohy u stolů a židlí jsou krátké. Květiny ve váze také. Dlouhá ručička na ciferníku je krátká – a tu krátkou sotva vidím.
Slyším kroky, je to určitě Karel – jednu nohu má kratší po operaci. Zlomil si ji, když ještě běhal krátké tratě. Pak se objeví Karel, krátce se pozdravíme a on si vezme mou povídku. Čte.
Hladový muž
Na střeše nádraží stojí muž. Začíná se stmívat a z dálky je slyšet přijíždějící vlak. Muž má na sobě úzkou kostkovanou dámskou sukni – a i z dálky jsou mu vidět chlupatá kolena. Dívá se upřeně k západu, kde sluneční kotouč pomalu mizí za obzorem.
Má hlad, a ještě o tom neví.
Najednou slyším zvuk mobilu. Muž chvíli šátrá v dámské kabelce a pak starostlivě říká:
„Wie geht es dir, mein Schatz?“
Karlovi se na tváři objeví krátký úsměv. Pak se zarazí, podívá se na mě a pronese:
„Jak jsi starej, tak jsi blbej.“
Polichotí mi to – vím, že je spokojený.
„Ještě to trochu zkrať,“ řekne Karel, „a zítra to dáme do tisku.“
Tak dlouhou větu jsem ho snad nikdy neslyšel říct.
Odcházím po schodech dolů a říkám si – budu mít co dělat. Čeká mě dlouhá noc.
