Článek
Taková je doba. I kdyby někdo zveřejnil text, který odhaluje strategii, jak se dožít sta let v plném zdraví, někdo by si ho možná přečetl — a řekl si: „Zas jeden chytrák, co se tváří, že ví něco, co jiní nevědí.“ Takových textů už jsme četli desítky. Všechny byly o tom samém.
A kdyby někdo konečně přinesl důkaz o existenci multiversa, které umožňuje nekonečné opakování životů ve všech možných variacích? Děsivá představa. Ale stejně by to nechalo většinu čtenářů nevzrušenou. Jak také jinak. Každý den se objevují desítky podobných líčení — od šarlatánů i profesorů z celého světa.
Opravdu originální a převratný text, který by šokoval nebo odhalil něco zásadního, už nenajdete. Všechno bylo napsáno, sděleno, prokázáno, tvrzeno, zaznamenáno i předpokládáno. A to málo, co zbývá, dopisuje umělá inteligence.
Nechci vám proto namlouvat, že se v tomto textu dozvíte něco nového. To, jak vidíte, nejde. Podle mého názoru však — pokud už nelze nic změnit — zůstává estetika. A o tom chce být tento text.
Estetika je způsob, jak si užít i v situaci, kdy máte hlad, nemáte peníze, nemáte na hypotéku a teče vám do bot. Estetika je o pocitu, o emocích, o prožitku. O schopnosti napsat, nakreslit nebo obecně učinit něco, u čeho chcete spočinout a alespoň chvíli setrvat.
Tvoření estetického zážitku je však proces minimálně dvojstranný. Na jedné straně musí být nějaký tvůrčí iniciátor díla, na straně druhé tvůrčí interpret. Obvykle se má za to, že iniciátor je tvůrce a příjemce pasivní nádoba. To je omyl, alespoň myslím. Estetický zážitek vzniká jako rovnocenná součinnost obou těchto komponent. Hodnota výsledku je synergetická. Spolutvořená.
Poslední dobou mám dokonce pocit, že interpret má větší úlohu než iniciátor. Iniciátorem může být klidně kámen u cesty. Nebo keř, který míjíte cestou do práce.
Představa, že musíte jít do národní galerie, koupit si lístek za dvě stě korun, vyhledat si v katalogu Cezanna, abyste dosáhli hodnotného estetického zážitku, je až naivně staromódní. Je to projev dlouhodobého podmiňování, kdy se společnost snaží z vás udělat diváka a z Cezanna tvůrce. Společnosti to tak vyhovovalo — a vyhovuje. Snaží se vás integrovat a naučit dívat se na svět tak, jak si přeje. To není konspirace. To je běžný provoz.
Zdroje jsou omezené. A proto musí být esteticky bohatí a esteticky chudí. Zatím to jinak nejde.
Občas se ale najdou lidé, kteří se dokážou podívat na louži na chodníku před domem — a protože vědí, že jsou tvůrci, uvidí v ní nejen odraz mraků nebo slunce, ale i sami sebe.
A proto taky píšu. Kvůli estetice.
