Článek
Přestože jsou kozy i krávy přežvýkavci, jejich způsob života se v mnohém liší. Kozy jsou zvídavé prohlížečky – raději než trávu okusují keře, listy a byliny, často ve skalnatém či kopcovitém terénu. Jsou velmi pohyblivé, obratné a samostatné, rády zkoumají okolí a někdy působí až svéhlavě.
Krávy naopak patří mezi typické spásače. Dávají přednost otevřeným pastvinám plným trávy, pohybují se pomalejším tempem a drží se ve stádu, kde respektují přirozenou hierarchii. Jsou odolnější vůči dešti a chladu než kozy, ale potřebují velké množství objemného krmiva a vody.
Rozdíly v jejich životním stylu jsou přizpůsobením k odlišnému prostředí a zdrojům potravy – kozy zvládnou i drsnější podmínky, krávy prosperují tam, kde je dostatek trávy a prostoru.
Krávy také váží víc než kozy. To vím zcela jistě, protože to mám odpozorované přímo z přírody. Občas chodím na procházku kolem pastvin, kde vídám pasoucí se krávy. Kráčím nalehko – jen s klíčky od svého nového vozu a debetní kartou v mobilu. Všechny ostatní materiální věci nechávám za hlavou a snažím se splynout s loukou, lesem a zpěvem ptáků.
Někdy jdu kolem elektrického plotu tak blízko, že bych si na krávu mohl sáhnout. Některé mě ignorují, ale občas se jedna zastaví a podívá se mi přímo do očí — říkám jí Stračena.
Tak tam stojíme: já, dobře vypadající, vzdělaný bílý muž v nejlepších letech, a kráva. Díváme se navzájem přímo do očí. Většinou mě nic nenapadne, jen tak pozoruji její tmavé hluboké oči a ona ty moje — a řekl bych, že jí taky nic nenapadne. Čtu to z výrazu její tváře.
Jak se na ni tak dívám, v hloubi duše cítím, že nemám úplně čisté svědomí. Mám radši kozy než krávy. Líbí se mi, jak kozy okusují keře, imponuje mi jejich pohyblivost a obratnost, a i jejich bobky působí nějak upraveněji než kravince. Pokud by mi někdo dal vybrat mezi krávou a kozou, dal bych přednost koze. Přiznávám to bez mučení.
Vůči krávám je to nespravedlivé a docela iracionální. Nedá se to nijak obhájit – snad jen tou pohyblivostí, obratností a těmi bobky. Můj postoj je neobhajitelný a vím, že je to typický postoj bílého muže, který si myslí, že mu patří svět. Proto mám trochu pocit studu, když se některé krávě tak zpříma dívám do očí. Snažím se to utajit, ale myslím, že ty krávy to nějak vycítí.
Jak mám vůči kravám ten pocit viny, chci to nějak kompenzovat. Někdy se na Stračenu pokouším usmát – cítím, že to působí dost křečovitě. Stračena na mě zírá pořád stejně, ať se usmívám, nebo ne. Zkoušel jsem ji i pohladit, ale efekt byl minimální. Poslední dobou na ni mluvím. „Ty Stračeno jedna, to je dnes hezky.“ Nebo jen řeknu: „Stračeno, Stračeno.“
Kdyby tady ale byly kozy, vím, že by to bylo jiné. Spontánní. Možná by mečely a vesele pobíhaly po louce. Kůzlata by roztomile skotačila. A starý cap by jen tak stál a koukal. To by byla jiná.
Když pak přijdu domů, otevřu si okno a dívám se na vzdálené hory, porostlé teď zelenými lesy. Naliji si dvě deci červeného vína, sednu si na pohovku a natáhnu nohy. Zhluboka se nosem nadechnu a ústy vydechnu. Pak to zopakuji ještě jednou a snažím se vyvolat pocit tíhy v celém těle. Zavřu oči a soustředím se na svůj dech – nádech, výdech – a nechávám myšlenky volně plynout. Chce to trochu cviku, ale když to člověk nějaký čas trénuje, dá se to zvládnout. Nejtěžší je nenechat se vtáhnout do myšlenek, které mysl neustále vytváří. Dá se to ale překonat.
Po chvíli znovu otevřu oči, napiju se vína a dívám se ven — podobně jako ta mlčící kráva — na plynoucí mraky. Ale stále musím myslet na ty kozy.
