Článek
Začal jsem chovat králíky. Doma v Praze to nejde, takže je mám na chatě kousek za městem. Králíky a pár slepic. Říkám si: vajíčka jsou drahá, tak se nějaká z vlastního chovu hodí. A králík – to je zdravé maso. Šel jsem do toho s tím, že to moc práce nedá, a teď v důchodu mám přece dost času, abych se o ně postaral.
Když to ale všechno spočítám – krmení, práce, proježděné kilometry – tak to zas tak úplně výhodné není. Ale je to trochu zábava. A člověk má radost z vlastní produkce. Takže nelituju.
Včera jsem sedl do auta, že vyrazím na tu svou „farmičku“, jak jí říkám. Zatéká mi tam trochu do kůlny a potřebuji spravit odtok. Vyjedu z Prahy, konečně se dostanu na okresku, kde jezdím vždycky rád – pomalu, nespěchám, rozhlížím se po krajině. Chvilka klidu.
Najednou houkačka. Za mnou se řítí policejní auto, bliká na mě, ať zastavím. Vždycky se mi v tu chvíli trochu zrychlí tep. Nejsem si vědom, že bych něco provedl. Jezdím opatrně, pojistku mám, i řidičák, technickou v pořádku. Pro všechny případy – lhát a vymýšlet si umím taky, přežil jsem patnáct let práce v korporátu.
Sjedu ke krajnici, zastavím, čekám. Policista vystoupí jak z amerického filmu, když ještě bývaly dobré, podívá se na mě a říká: „Pane řidiči, vystupte si z auta.“
Odpovídám: „Dobrý den, udělal jsem něco?“ Snažím se navázat kontakt, abych zjistil, co se děje.
Tváří se komisně, nepřístupně. Obchází auto, nahlíží dovnitř, chce otevřít kufr… pořád mlčí. Začínám být nervózní. V duchu přemítám: nejel jsem moc rychle? Nemám prošlou zelenou kartu?
Pak vytáhne deku a lampu, lehne si pod auto. Leží tam dost dlouho. Pak to chvíli vypadá, že si dal přestávku. Když už začínám mít strach, že ho třeba klepla pepka, vyleze.
Zjeví se celý brunátný jak džin z láhve od rumu. Začínám být opravdu nervózní. Napadá mě, že hledá drogy, nebo aspoň marihuanu. Už to nemůžu vydržet a zeptám se, co se vlastně děje, že spěchám. Zdá se, že si mě prohlíží dost pohrdlivě, až trochu štítivě. Napadne mě: možná chce úplatek.
Vytáhnu dost neochotně bankovku, co jsem měl připravenou na plaňky na nový plot, a s pochopením nevyhnutelnosti celé situace mu ji nenápadně zasunu do kapsy. Policista ještě jednou obejde auto a nakonec pronese:
„Pane řidiči, vaše auto je červené, na zadním sedadle máte srp a kladivo. Pro tentokrát to berte jako varování.“
Zatrne mi. Konečně mi to došlo. Nový zákon o komunistických symbolech. Příště si na takové věci musím dávat pozor. Tisícovku jsem už oželel.
Pak se složím do toho jasně červeného auta, spíš rudého, provedu zařazení ve tvaru Leninovy čepice a pomalu vyjíždím zpět na komunistikaci druhé dělnické třídy. A jak jsem celý zpitomělý, pustím si Český rozhlas. Trvá mi pět minut, než se vzpamatuju. Když mi konečně dojde, že v rádiu mluví Zdechovský, otřesu se odporem, jak když se Trocký splete a místo kubánského rumu do sebe kopne vodku, a přepnu to na ty italské komouše Ricchi e Poveri – kýč, ale aspoň nic nepředstírá. Polechnu Felicitu, co tak trochu zní jak Internacionála.
Po další čtvrthodince plynulé jízdy dorazím na chatu. Králíci jsou rádi, že mě zase vidí – aspoň doufám. Jsou všichni SPOLU u prázdného krmítka a čumí jak vyvoraný myši. Vůbec netuší, co s nimi nakonec bude.
Když se nažrali, králík Proudhon skočil na Rosu a teď dupou. V zahradě je klid a ozývá se to jako když Uljanov kráčí s Naděždou ulicemi nočního Petrohradu z výboru Kominterny.
Soused Walter, co trochu vypadá jako Walter Ulbricht, se nakloní přes plot a ptá se, jestli bych mu nepůjčil kladivo.
„Jasně,“ říkám, „klidně i srp, jestli chceš.“
Nevím, proč říkám srp – na ten se mě přece vůbec neptal.
Potřebuji ještě zajít do obchodu pro nějaký proviant. Z dálky se vyhýbám mrazicímu boxu s Ruskou zmrzlinou i regálu se Stoličnou. Trochu mi buší srdce. Mám strach, abych nezrudnul. Zastavím se – a zjistím, že stojím pod portrétem prezidenta. Vyděšeně uskočím. Vzpomenu si na jeho komunistickou minulost. Začíná mi z toho hrabat jak Džugašvilimu v roce ’37.
Zpátky na zahradě. Proudhon znovu dupe, tentokrát s králicí Fridou. Jestli to takhle půjde dál, budu muset pořídit nové králíkárny – jako komunisté v třetí pětiletce ty paneláky na sídlištích.
Walter mi vrací kladivo a říká, že by si ještě půjčil i ten srp. Dívám se na něj s lehkou nedůvěrou – klidně to může být renegát. Zve mě na oplátku na ruský čaj. Polije mě horkost. Walter a ruský čaj? To je jak z Žertu od Kundery. V hlavě mi běží motiv z Kalinky – nemůžu se ho zbavit.
Napadne mě, že budu muset zrušit plánovanou dovolenou v Itálii. Tam je přece silná komunistická strana. Gramsciho snad čtou i na základkách. Ale kam tedy jet? Ve Francii je to to samé – možná ještě horší. Ke komunistické straně se tam v minulosti hlásili intelektuálové a umělci: Pablo Picasso, André Breton, Romain Rolland, Anatole France, Albert Camus, J.-P. Sartre…
Proudhon zase dupe. V zahradě je klid a rozléhá se to jako když Uljanov s Naděždou kráčí nočním Petrohradem – tentokrát z jiného výboru Kominterny.
