Článek
„Nemohou se na narůstající obezitě v celé společnosti podílet mikroplasty?“ Přesně tato otázka, která nedávno zazněla z úst mého kolegy na odborné konferenci věnované aktuálním výzvám v oblasti stravovacích návyků a poruch, se stala inspirací pro tento článek.
V sále sice vyvolala vlnu pobavení a skeptického šepotu, ale pod povrchem zdánlivě absurdní výmluvy na plastovou lžičku od kávy se skrývá jedno z největších a nejhůře měřitelných tajemství moderní medicíny.
Téma vážné, aktuální a bohužel čím dál častější
Polovina lidí si začíná něco šeptat se sousedem, druhá polovina se snaží zachovat vážný výraz — a všichni zároveň přemýšlí, jestli právě byli svědky převratné vědecké hypotézy, nebo snad kolega viděl nějaký dokument na Deutsche Welle nebo Netflixu, který nám ostatním uniknul?
Musím přiznat, že mě ta otázka pobavila. Představa, že za naše centimetry v pase může plastová lžička z automatu na kávu, je vlastně docela elegantní. Člověk by nemusel řešit večerní chipsy, nedostatek pohybu ani víkendové opékání špekáčků s dětmi. Stačilo by ukázat na PET lahev a říct: „Viník nalezen.“ Nemůže za to sladký nápoj, ale jeho obal. Dává vám to smysl? Mě úplně ne. To by bylo až příliš jednoduché.
Čím tedy obezita skutečně vzniká?
Bohužel mnohem méně romantickou kombinací:
- nadměrným příjmem kalorií,
- nedostatkem pohybu,
- stresem,
- nekvalitním spánkem,
- sedavým zaměstnáním,
- špatnými stravovacími návyky,
- a někdy také genetikou či hormonálními onemocněními.
Moderní člověk totiž často funguje zvláštním způsobem: osm hodin sedí v práci, pak sedí v autě, doma sedí u seriálu a večer si objedná jídlo přes aplikaci, protože „už nemá energii“.
A prevence? Ta je překvapivě nudná. Žádná tajná pilulka, žádná detoxikační kúra z Himalájí a pravděpodobně ani zákaz plastových brček. Prevence obezity stojí na několika obyčejných věcech: pravidelný pohyb, rozumné množství jídla, kvalitní spánek, méně ultra-zpracovaných potravin, méně stresu a ideálně také méně výmluv.
Což je samozřejmě ta část, kterou nikdo nechce slyšet. Protože kdyby obezitu způsobovaly mikroplasty, řešení by bylo jednoduché: přestat jíst a pít z plastových obalů a máme vyhráno. Jenže realita bývá méně pohodlná.
Když se z plastu stane „obezogen“
Abych však kolegovi z konference úplně nekřivdila – věda dnes skutečně zkoumá, zda plasty nemohou ovlivňovat náš metabolismus. Ve vědeckých kruzích se pro látky, které narušují hormonální systém a podporují ukládání tuku, dokonce vžil oficiální termín obezogeny (či metabolické disruptory).
Plastové částice samozřejmě nemají žádné kalorie. Do těla ale uvolňují chemická aditiva (jako jsou ftaláty), které v organismu doslova „hackují“ hormonální systém. Dokážou oklamat buněčné receptory a dát tělu přímý biochemický povel: „Vytvářej nové tukové buňky a ukládej do nich energii, co to dá!“. Navíc prokazatelně poškozují střevní mikroflóru, což vede k chronickým zánětům a inzulínové rezistenci. Ale je to jen jeden z mnoha faktorů.
Neviditelný nepřítel na buněčné úrovni
Zatímco mikroplasty jsou sice malé, skutečný sci-fi horor přichází s tzv. nanoplasty. Ty jsou tak miniaturní (tisíckrát menší než tloušťka lidského vlasu), že pro ně biologické bariéry neexistují. Bez problému projdou stěnou střeva do krevního oběhu, proniknou do orgánů, a dokonce dokážou vstoupit přímo dovnitř lidských buněk. Tam pak mohou napadat mitochondrie – naše buněčné elektrárny – a narušovat energetické spalování přímo u zdroje.
A tady narážíme na fascinující a poněkud děsivý paradox moderní vědy:
Tento obrovský rizikový faktor v podstatě nedokážeme monitorovat.
V současné medicíně totiž nemáme žádné rutinní, standardizované metody, jak přítomnost nanoplastů v lidském těle běžně měřit. Běžné přístroje selhávají, protože signál z takto mikroskopických částic zcela zanikne v přirozeném biologickém šumu našich tkání, bílkovin a tuků. Vědci je sice umí detektovat v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách (často za cenu destrukce vzorku), ale lékaři v praxi nemají šanci zjistit, kolik nanočástic v sobě nosíte a jak moc zrovna vám devastují metabolismus.
Vzniká tak dokonalé slepé místo. V medicíně platí, že co nelze spolehlivě změřit a kvantifikovat, to se velmi těžko reguluje, léčí nebo plošně řeší. Nanoplasty tak zůstávají přehlíženou hrozbou, která tiše tiká v pozadí.
Co s tím?
Přesto jsem za ten dotaz z konference vlastně ráda. Připomněl mi totiž, že v době sociálních sítí a instantních vysvětlení máme občas tendenci hledat složité, globální spiknutí tam, kde často fungují úplně obyčejné principy.
Plasty a nanočástice jsou bezpochyby obrovským environmentálním a zdravotním problémem, který musíme brát vážně. Jenže dokud věda nevyvine lepší „brýle“, abychom tyto neviditelné nepřátele dokázali přesně změřit a pochopit, nezbývá nám než se držet staré dobré selské logiky.
Za většinu našich kil navíc totiž stále pravděpodobně nemůže plastová lahev od minerálky, ale spíš druhá večeře v deset večer a koukání do otevřené lednice (co bych si ještě…) a fakt, že eskalátor dnes vede i do prvního patra a když není ekalátor, tak je tu přeci výtah. Dobrá zpráva ale je, že když omezíte ultra-zpracované potraviny plné plastových obalů a vyměníte jízdu autem za chůzi, zabijete obě mouchy jednou ranou: ulevíte svému pasu a dost možná i svému tělu od nechtěného plastového nákladu.
Proč ale vlastně tyhle „plastové teorie“ tak strašně rádi posloucháme?
Odpověď leží v lidské psychice. Náš mozek podvědomě a naprosto zoufale hledá vnějšího nepřítele. Přiznat si selhání vlastní vůle, když o půlnoci plundrujeme lednici, totiž hrozně bolí. Ukázat prstem na genetiku, těžké kosti nebo právě na globální plastové znečištění je psychologicky neuvěřitelně osvobozující. Je to dokonalé alibi:
„Já za to nemůžu, to ten systém.“
Zdroje:
https://www.mdpi.com/2673-4672/6/2/21
https://www.maxapress.com/article/doi/10.48130/newcontam-0026-0003
