Vietnam: Stát je poslal zabíjet do války, ale doma byli moc mladí i na jedno pivo

Skutečné drama oscarového filmu Četa se odehrává hluboko v hlavách mladíků, které vlast poslala chránit její zájmy na druhý konec světa. Je úplně jedno, zda do vietnamské džungle vstoupili jako dobrovolníci s ideály, nebo odvedenci bez iluzí.

„V osmnácti letech jsem nastoupil k námořnictvu Spojených států. Rok jsem trénoval a stal se ze mě UDT/Navy SEAL. Potom mě nasadili do jihovýchodní Asie, do Vietnamu, na devítiměsíční misi. Když jsem procházel výcvikem BUD/S, bylo mi 19. Když mě poprvé nasadili do Vietnamu, oslavil jsem 20. narozeniny.

Vrátil jsem se po devíti měsících domů a hned po týdnu jsem šel za svým velitelem a požadoval, abych se mohl do Vietnamu vrátit. Podíval se na mě a říká: ‚Vždyť ses právě vrátil domů, to nemůžeš. Podle pravidel námořnictva musíš být mimo bojovou zónu aspoň šest měsíců, než tě tam můžeme poslat znova. A já mu řekl: „Pane, ale v tom je právě ten problém. Tam doteď jsem byl chlap. Ale tady doma jsem dítě.“

Tento mrazivý citát slavného veterána Jesseho Ventury dokonale odhaluje šílený paradox tehdejší doby – americký stát poslal teenagery zabíjet a umírat do pekla na druhém konci světa, ale doma jim legislativa upírala i ta nejzákladnější dospělá práva. Byli dost staří na to, aby drželi v ruce automatickou pušku, granátomet, ale příliš mladí na sklenici piva nebo volební lístek. A přesně do tohoto světa „dětí ve zbrani“ nás hází i kultovní film Četa od Olivera Stonea. Stejně jako u snímku Rambo: První krev, i zde totiž diváci často vnímají jen povrchní akci, zatímco jim uniká to nejdůležitější: tragédie zneužitých a zničených mladých duší.

Hlavní hrdina Chris Taylor (v podání Charlieho Sheena) představuje anomálii. Je to vysokoškolák z dobře zajištěné rodiny, který do Vietnamu odchází dobrovolně. Pohání ho romantická, až naivní představa o morální povinnosti, oběti a touha „odsloužit si své“ jako generace před ním. Chce zažít realitu, najít smysl života a vymanit se z pokrytectví vyšší společnosti.

V džungli však naráží na zbytek své jednotky – kluky z chudých rodin, dělnických čtvrtí a zapadlých venkovských farem. Ti v sobě žádný patos nenosí. Byli do války nahnáni systémem, který nedokázali „přečůrat“, na rozdíl od bohatších vrstev. Jejich jedinou motivací není hrdinství nebo obrana demokracie, ale prosté přežití.

Zatímco Chris na začátku hledá v utrpení hlubší filozofický rozměr, odvedenci jen odpočítávají dny do konce turnusu. Tento sociální a ideový střet hned v úvodu odhaluje, že válka si nevybírá podle ušlechtilosti motivů.

„Myslím, že jsem udělal obrovskou chybu, když jsem sem přišel… Peklo je prázdné, všichni ďáblové jsou tady.“

— Chris Taylor (v dopise babičce)

Struktura Stoneova vyprávění staví Chrise do role pozorovatelské oběti v psychologické válce dvou silných charakterů – seržanta Barnese a seržanta Eliase.

Pro Chrise a ostatní vojáky nejsou tito dva muži jen veliteli, jsou to dva odlišné archetypy, jak se vyrovnat s šílenstvím kolem sebe. Je to střet čistého zla a ohroženého dobra. Tento vnitřní konflikt jednotky však nekončí hrdinským triumfem, nýbrž totálním rozpadem morálky, kdy vojáci začínají kvůli psychickému tlaku střílet sami po sobě.

Oliver Stone, sám veterán z Vietnamu, ve filmu záměrně boří mýtus o „spravedlivé válce“. Ukazuje, že v pralese neexistují jednoznačné frontové linie ani jasný morální vítěz. Hrdinství je redukováno na schopnost nezbláznit se a nespáchat válečný zločin na civilním obyvatelstvu.

Největším nepřítelem vojáků v Četě není samotný Viet Cong, ale všudy přítomný strach, vyčerpání, paranoia z místního obyvatelstva a neustálé čekání na smrt. V tomto prostředí se rozdíly mezi dobrovolníkem a odvedencem bleskově stírají. Naivita Chrisových ideálů umírá hned při první noční hlídce.

se neptá na to, s jakým záměrem jste do armády vstoupili. Plíživě decimuje jak cynické odvedence, kteří chtěli jen přežít, tak zapálené idealisty. Psychika se hroutí pod tíhou prožitých traumat, ztráty přátel a nutnosti zabíjet.

Závěr filmu přináší mrazivé vystřízlivění. Ti, kteří měli to štěstí a přežili fyzicky, odletí domů jako invalidé na duši. Chris Taylor sice nastupuje do vrtulníku, který ho odváží z pekla, ale z jeho prázdného pohledu a slz je jasné, že jeho podstatná část v džungli zůstala navždy. Už to není ten idealistický kluk z univerzity, ale muž, který v sobě nese Barnesovo kruté dědictví i Eliasův tragický odkaz.

Četa nám tak sděluje krutou pravdu: válka nikoho nezušlechtí. Nezáleží na tom, zda jste šli bojovat dobrovolně za vlast, nebo vás stát donutil. Výsledek je identický. Skutečná válka zničí každého – rozbije vaše iluze, přetrhá morální vazby a domů vás vrátí jako cizince pro vaše vlastní blízké. Boj v džungli možná utichl, ale vnitřní válka s vlastními démony pro tyto mladíky teprve začala.

Návratem z bojové zóny v pralese však válka pro drtivou většinu vojáků neskončila, pouze se přesunula z rýžových polí do jejich vlastních obýváků. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) si totiž vybírá krutou daň i desítky let po utichnutí zbraní. Pokud chcete pochopit, jak hluboké tyto rány jsou, doporučuji divákům skvělý rozhlasový dokument Healing the Wounds of War. V něm veterán Steven Stratford popisuje, jak kvůli vině a traumatům propadl drogám a vězení.

Jeho slova o tom, že člověk nemůže změnit minulost, ale musí ty zlé vzpomínky překrýt novými, dobrými, dokonale vystihují neviditelný invalidní vozík, který si s sebou tito muži – tehdy vlastně ještě děti – nesli po zbytek života. Projevy jako noční můry, paranoia a neschopnost navázat vztahy vedly k tomu, že tisíce z nich skončily dobrovolně své životy, nebo jako bezdomovci na ulicích.

V posledních letech se však ukazuje, že prolamování těchto psychických traumat vyžaduje radikální řešení. Stále více veteránů se proto začalo v rámci terapeutických programů vracet na místa svých největších nočních můr: zpět do Vietnamu. Pokud vás toto téma zajímá, nenechte si ujít současné filmové dokumenty Mission Veteran Expedition: Vietnam nebo silný snímek Love Letters to Vietnam.

Sledují skupiny stárnoucích veteránů, kteří po padesáti letech procházejí dnes již klidnou asijskou krajinou. Na rovinu: ani jedna vteřina z těchto dokumentů není ztrátou času. Uvidíte v nich muže, kteří se snaží pomáhat místním komunitám, stavět kliniky a definitivně tak pohřbít démony minulosti.

Tím vůbec nejsilnějším momentem těchto návratů bývají osobní setkání s bývalými vojáky Vietcongu, což úchvatně mapuje například závěrečná epizoda slavné dokumentární série The Vietnam War od Kena Burnse. Když vedle sebe po půl století usednou dva staří muži, kteří po sobě kdysi stříleli v bahně, dochází k hlubokému lidskému prozření. Zjišťují totiž, že nepřítel na druhé straně barikády prožíval naprosto stejný strach, stejnou bolest ze ztráty přátel a odnesl si identické problémy dnes známé jako PTSD.

Právě v momentu, kdy veteráni v očích svých dřívějších protivníků spatří nečekané odpuštění a pochopení, se uzavírá kruh, který Oliver Stone v Četě otevřel. Teprve tehdy nacházejí tito muži klid, který jim čas ani zapomnění nedokázaly dát. Rozdíl mezi odvedencem a dobrovolníkem se definitivně rozpouští v slzách starců, kteří pochopili, že v pralese tehdy prohráli všichni. A že uzdravit se znamená přestat bojovat. Tento boj se ale netýká jen minulosti a vzdáleného Vietnamu. Stejnému peklu dnes čelí nová generace vojáků a vojaček kousek od našich hranic.

Vítězství v moderní válce se neměří jen držením linie na mapě, ale i schopností společnosti postarat se o ty, jejichž vnitřní svět byl touto linií rozmetán. C-PTSD u ukrajinských veteránů a veteránek není „slabostí“, ale logickou reakcí na nelidské podmínky, kterým byli vystaveni. Naše schopnost porozumět těmto „neviditelným ranám“ bude rozhodující pro stabilitu a zdraví celé poválečné Evropy.

Více o projektu Honey by Veterans se dozvíte zde.

Někdy máme pocit, že abychom ve světě něco změnili, musíme udělat obří, hrdinské gesto. Přitom stačí úplný detail. Zítra ráno si možná cestou do práce koupíte kávu. Bude skvělá, ale za deset minut po ní zbyde jen prázdný kelímek.

Stačí jedno kliknutí a ta zítřejší káva bude mít mnohem lepší chuť. Klik

Děkujeme, že jste v tom s námi!

Článek si můžete také poslechnout v audioverzi, nebo stáhnout do čtečky Kindle. Pro další články přímo do vašeho emailu stačí kliknout na + sledovat.

Autoři článku: MUDr. Ing. Petra Fejtová, MBA, Ing. Jaroslav Fejt, MBA