Článek
„Do Karlových Varů v době filmového festivalu? To jste si tedy vybrali termín!“
V tu chvíli mi zatrnulo.
Letošní dovolenou jsme totiž naplánovali úplně jinak. Chtěli jsme strávit dva týdny poznáváním západních Čech. Karlovy Vary měly být jen výchozím bodem pro výlety – na Svatošské skály, do údolí Ohře, do trochu opomíjené Bečovské botanické zahrady, na Kladská rašeliniště, do přírodní rezervace Soos a na řadu dalších krásných míst.
Kvůli našim požadavkům padla volba na konkrétní hotelový řetězec, který měl pobočku právě ve Varech. Už při rezervaci jsme si s manželem říkali, že nás překvapila cena ubytování. „To jsme netušili, že jsou Karlovy Vary tak drahé,“ poznamenali jsme.
Odpověď přišla až od známého.
„Vy nevíte, že tam jedete během filmového festivalu?“
Ne, opravdu jsme to nevěděli.
V hlavě se mi okamžitě rozběhl katastrofický scénář. Davy lidí. Ucpané ulice. Nekonečné fronty. Nedostatek parkovacích míst. Restaurace bez jediného volného stolu. Zkrátka dovolená, kterou si člověk představuje přesně naopak.
Jenže bylo pozdě něco měnit. Hotel zaplacený, dovolená v práci schválená, děti natěšené.
A tak jsme si řekli: Když už tam budeme, podíváme se i na ten slavný filmový festival. Vždyť kolikrát za život člověk zažije Karlovy Vary právě v těchto dnech?
Netušili jsme, že nás čekají 2 týdny plné překvapení. Některá byla příjemná, jiná méně. A některá byla tak absurdní, že by si zasloužila i vlastní film.
Tak se pohodlně usaďte. Tohle je příběh naší první – a kdo ví, možná i poslední – festivalové návštěvy Karlových Varů.
Nejvíc jsme se těšili na dronovou show
Děti o ní mluvily snad měsíc dopředu. První den ale nikde nebyl jasně uvedený čas začátku. Protože máme malé děti a představa hodinového čekání v davu nás příliš nelákala, rozhodli jsme se být rozumní rodiče a děti nechat spát.
„Půjdeme v úterý. V programu je napsáno 22.30.“
Logické. Promyšlené. Racionální.
V pondělí nám personál hotelu ještě dobře poradil na základě jejich autentické zkušenosti. Totiž, všichni dobří rodáci stáli jako vždy u hotelu Thermal a koukali na stráň, kde v letech předchozích byly ohňostroje, ale dronová show byla pro tentokrát za jejich zády, kterou ač se vypínali jak mohli - nic neviděli. Štěstí tak přálo tzv. náplavě, která nevěděla, kde je nejlepší si stoupnout, a tak tu show shlédli.
„Máte štěstí, že Vám můžeme poradit po našem zklamání, kam si zítra stoupnout. To tajemství nejlepšího výhledu je vyhlídka právě jen kousek nad naším hotelem!“
Skvělý tip.
V úterý jsme se tedy pečlivě připravili. Nutno dodat, že jsme nebyli sami.
A pak jsme zjistili, že žádná show nebude. Protože show byla už v pondělí. Sakra, jak to teď vysvětlit dětem. Přesunuto pořadatelem kvůli počasí.
Ale počkat, tak nakonec bude i v úterý, uff, nakonec velká radost.
Show zrušena kvůli větru, a tak jsme druhý den zhodnotili show alespoň prostřednictvím záznamů na YouTube a popravdě jsme zase o tolik nepřišli.
Hotel jsme měli za Imperiálem
Nádherné místo. Krásný výhled. Jen jsme netušili, že zvuk se v karlovarských kopcích šíří tak dobře. Každý večer se z centra pravidelně linulo známé…
Duc. Duc. Duc. Duc.
A pokračovalo to. Do jedné. Do dvou. Obvykle do tří ráno.
Po třech nocích jsem začala obdivovat vlastní děti. Ty spaly jako mimina. Zatímco já ležela v posteli, civěla do stropu a vedla vnitřní monolog.
„Tak už… prosím… skončete…“
V tu chvíli jsem si s jistou dávkou pokory uvědomila, že mi už opravdu není dvacet.
Dřív jsem si myslela, že stáří začíná první šedinou.
Omyl.
Začíná ve chvíli, kdy si místo přání „ať je ta hudba hlasitější“ přejete jediné:
„Ať už je ticho a všichni jsou hezky doma.“
Další den za mnou přijela kamarádka z Prahy
„Tak dnes si ten festival užijeme se vším všudy!“
Poprosila jsem ji, aby koupila lístky na nějaký film.
„To nejde,“ odepsala mi. „Bez Festival Passu se online vstupenky koupit nedají.“
Jenže kvůli jednomu filmu se nám opravdu nechtělo pořizovat festivalový pas. Vždyť přece existují pokladny.
Střet s realitou bývá někdy opravdu tvrdý. Přišla jsem sebevědomě k pokladně.
„Prosím vás, chtěla bych dva lístky na zítřejší…“
„Na zítra už není nic.“
Paní za přepážkou mě ani nenechala dokončit název filmu. Bylo úplně jedno, co jsem chtěla vidět. Nebylo nic.
„Zkuste zítra Last Minute pokladnu.“
Dobře. Druhý den jsme tedy s kamarádkou poslušně nastoupily do fronty na Last Minute.
Po nikoli metaforické hodině čekání se okénko konečně otevřelo. A je to tady!
„Nejdřív prodáváme držitelům Festival Passů.“ Aha.
Dobře. Čekaly jsme dál. Bylo nám najednou už úplně jedno, na jaký film vlastně půjdeme.
Když jsme se po další době konečně přiblížily k okénku, ozvalo se:
„Vyprodáno. Další prodej za hodinu.“ A okénko se zavřelo.
Vedle nás stál pán s rozkládací rybářskou stoličkou.
„Včera jsem čekal sedm hodin. Dneska jsem tady od šesti ráno.“
A bylo rozhodnuto. Místo filmového festivalu jsme si udělaly gastrofestival. Skvělý oběd. Výborná káva. Dezert. Koktejl. A všechno bez čekání sedmi hodin.
Poslední jízda ve Varech nás úplně odrovnala
Ráno sbalené věci před dveřmi pokoje, v hlavě plán celého dne na kolech do Linhartovy obory na lanový park, pak Křivoklát…telefon. „Miláčku, někdo ti ukradl kolo, počkej, ne, mně někdo ukradl kolo!“
Recepce hotelu, policie, kamerový záznam…„Jo je to on, už ho 14 dnů hledáme, místní legenda, my ho vždycky usvědčíme, ale to víte, dnes se do vězení nezavírá.“
A teď ten nejironičtější dotaz pana policisty, zhruba hodinu po našem plánovaném odjezdu: „Jak dlouho se ještě zdržíte ve Varech?“ No, už jsme chtěli být pryč…
„No, ale já s vámi potřebuji sepsat protokol u nás na stanici a ne dřív než tak za 30 minut, a zaparkujte u Lidlu, u nás se zaparkovat nedá a navíc je ten festival. A během festivalu bohužel máme dost práce, asi chápete, co tím chci říct…“
S protokolem ze služebny vyjíždíme už rovnou směr Křivoklát, po cestě vyřídíme několik nezbytných telefonů např. s naším pojišťovacím poradcem.
„Buďte bez obav, vaši smlouvu jsme přeci aktualizovali na ty nejlepší možné podmínky, vydržte už to hledám … a mám to, takže plnění se vztahuje na krádež kol, pokud takové bylo zcizeno mezi 6-22 hodinou, takže jste krytí.“
„Aha, ale nám ho ukradli ve 3 ráno.“
„Tak to mě mrzí…“
No nic, po kontrole všech cestovních pojistek jsme zjistili, že největší nevýhoda našich pojistek je, že nám to kolo ukradli v Čechách, a tak nemůžeme uplatnit plnění.
Tonoucí se stébla chytá
„Máme přece ještě pojišťovnu právní ochrany. Jo, počkej, najdu kontakt.“
„A chcete tedy přepojit na právní oddělení?“
„Ano, to byste byla moc milá“
...
„Určitě to nevzdávejte a domáhejte se svých práv, od toho jsme tady abychom Vám pomohli! To, že je pán recidivista a známá firma vůbec neznamená, že se jednou nedomůžete své škody. Pán totiž klidně také může dědit, nebo dostane invalidní důchod a z toho po malých částkách…“
„Aha, tak moc děkujeme za osvětlení našeho právního systému, pro nás je to všechno nové a překvapivé, hlavně ta zmínka o invalidním důchodu…“
Závěrem
Karlovy Vary jsme si užili, jsou nádherné a příroda bere dech,
kdybyste ale náhodou při svých procházkách a nebo na kolonádě potkali modré horské kolo značky CUBE s výrobním číslem WOW18775XSLW, tak nám napište do komentáře kontakt na nového majitele.
Pro ty z Vás, kteří nemáte rybářskou stoličku, abyste si ty lístky vyseděli, jako kvočny na vejcích doporučuji využít oficiální stránky KVIFF.TV, kde lze některé filmy půjčit jednotlivě…
Děkuji
missing
