Dva týdny stará telata plují 18 hodin na moři. Je v lidských silách tento smutný příběh změnit?

Říkejme mu Patrik. Skutečné jméno nemá; je to býček z mléčného stáda a mléčné farmy potřebují dojnice, ne býky. Narodil se proto, aby jeho matka mohla za jednu laktaci nadojit až 15 000litrů mléka. On sám je pro hospodářství přebytkem, ale ne nezbytně nevyužitelným.

Venku zatím couvá k rampě nákladní auto. Má tři patra kovových přepážek a jeho motor nevěstí nic dobrého. Patrik o něm nic neví. Jen cítí lidské ruce, někdo ho jemně, ale rozhodně postrčí ze slámy do tmy před ním. „Tak běž chlapče“.

To, co následuje, není výjimka ani skandál jednoho farmáře. Je to běžná logistika (stereotyp). Jen v roce 2025 takto z Irska na pevninu evropského kontinentu odjelo přes dvě stě tisíc neodstavených telat – mláďat, která ještě sají mléko.

První zastávka je shromažďovací středisko. Telata z desítek farem se tu míchají, cizí pachy, cizí hlasy. Pak znovu rampa, znovu kamion a cesta k přístavu Rosslare na jihovýchodě ostrova.

Uvnitř je těsno. Chladný vítr profukuje bočnicemi a kovové tyče jsou tak studené, že se o ně tele opírá jen proto, že není kam jinam. Když řidič přibrzdí, celá řada malých těl se zhoupne dopředu. Telata, která ještě neumějí pořádně stát ani na pevné zemi, ztrácejí rovnováhu, klouzají po podlaze mokré od moči a hledají oporu jedno v druhém.

Patrik nebučí. Telata v takové chvíli vydávají spíš tichý, krátký zvuk – volání, které ve stáji přivolávalo ne matku, ale kbelík s mlékem. Tady nepřivolají nic a nikoho. Hluk motoru přehluší vše.

V Rosslare kamion najede do útrob trajektu a motor utichne. Telata z něj nevystoupí. Zůstanou stát v podpalubí na podlaze přívěsu, mezi řadami dalších nákladních aut, zatímco nad nimi cestující hledají své kajuty a objednávají večeři.

Plavba do francouzského Cherbourgu trvá zhruba osmnáct hodin. Loď se pod nimi pomalu houpe, únorové moře bývá neklidné. Nikde žádné struky, žádné kbelíky, žádná láhev. Na kamionu stojícím na trajektu se neodstavená telata krmit nedají.

Evropské právo přitom stanoví, že mláďata, která pijí mléko, musí po nejvýše devatenácti hodinách přepravy dostat najíst. Evropská komise už v roce 2022 ve svém auditu konstatovala, že tyto cesty pravidla porušují. Přesto lodě dál plují.

Co se v té době děje uvnitř těch malých chvějících se těl, změřili irští vědci z výzkumného ústavu Teagasc. Odebírali telatům krev v Irsku, ve Francii i na konci cesty. Zjistili vyčerpané zásoby energie, nízkou hladinu cukru v krvi a dehydrataci – a to i u telat, která před odjezdem dostala šest litrů mléčné náhražky. Celá cesta z Irska až na nizozemskou farmu přitom trvala přes padesát tři hodin.

Patrik o těchto číslech nic neví, on ten příběh žije.Cítí, že se mu podlamují nohy.

Ve Francii je přeloží, nakrmí a po krátkém odpočinku cesta pokračuje kamionem – do Nizozemska, Španělska, Itálie nebo Polska. Tam stráví několik měsíců ve výkrmu na telecí maso. A pak porážka. Celý jeho krátký život plyne v absurdní mašinérii mléčného průmyslu, kde je pouze předmětem k výkrmu a porážce.

V zimě 1994–1995 přestaly velké trajektové společnosti v Británii převážet živá zvířata a obchod se přesunul do malých přístavů. V essexském městečku Brightlingsea pak obyvatelé – učitelky, důchodci, matky s dětmi, mnozí z nich vůbec ne vegetariáni – po celé měsíce blokovali silnici k nábřeží.

Prvního února 1995 zahynula na letišti v Coventry jednatřicetiletá Jill Phipps, matka devítiletého syna. Snažila se zastavit kamion s telaty určenými k letecké přepravě na kontinent a skončila pod jeho koly. Její smrt otřásla celou zemí.

Tehdy se od převozu zvířat odvrátila i Brittany Ferries. Trvalo to celých třicet let. V březnu 2025 převozy telat z Irska do Francie obnovila.

Od 22. července 2024 platí zákon, který zakazuje vyvážet skot, ovce, prasata, kozy a koně na výkrm a porážku. Zákaz platí i pro průjezd: irská telata už nemohou cestovat přes britské území jako po pozemním mostě. Je to ale hluboká ironie. Pro ně to ve skutečnosti znamená jediné – ještě delší cestu přímo po moři.

A přesto tenhle příběh nekončí tmou v podpalubí. Za poslední rok a půl se ukázalo, že tichý hlas telat může zaznít hlasitě – když ho lidé ponesou za ně.

Přes dvě stě tisíc lidí napsalo vedení Brittany Ferries. Organizace FOUR PAWS, Compassion in World Farming, Welfarm a Ethical Farming Ireland stály s transparenty v přístavech, psaly otevřené dopisy, seděly u jednoho stolu s ředitelem firmy. Osmdesát jedna procent Francouzů v průzkumu řeklo, že s převozem neodstavených telat po moři nesouhlasí.

Nejdřív ustoupila švédská Stena Line. Pak, 4. srpna 2026, oznámila Brittany Ferries, že od 1. září už na svých lodích živá zvířata nepoveze. Firma své důvody nevysvětlila. Organizace, které o to osmnáct měsíců usilovaly, to přesto nazývají velkým vítězstvím.

Na trase dnes zbývá jediný dopravce, Irish Ferries. Ochránci zvířat mu poslali formální právní výzvu a žádají Evropskou komisi, aby zakročila. Každé jaro, mezi únorem a dubnem, se ale na palubu dál nakládají tisíce telat jako Patrik.

Změna nepřišla sama od sebe. Přinesli ji lidé, kteří se odmítli dívat jinam – a další krok může udělat každý, kdo dočetl článek až sem. Stačí naskenovat QR kód z videa a napsat email společnosti, co si myslíte o tomto způsobu přepravy právě vy.

Nebuďme slepí k utrpení zvířat, když to ve skutečnosti není nutné. Podporujte pravidelně výzvy, které mají smysl, mají reálný dopad a mohou výrazně zlepšit život zvířat, která v lidských rukou díky systému zažívají neskutečné příběhy plné utrpení a zoufalství.

Dnes jsme spustili nový projekt na portálu DONIO pro týrané medvědy z Ukrajiny.

Děkujeme za vaši podporu

Všechna čísla a data v textu vycházejí z těchto zdrojů:

Zdroje:

Sbírka DONIO: https://donio.cz/pomoc-tyranym-medvedum