Psi, kteří zachraňují medvědy i lidi

Je horký letní večer na okraji Carson City v Nevadě. Z otevřené pasti na přívěsu vyrazí černý medvěd, který se posledních pár týdnů naučil, že popelnice za rodinnými domy jsou nejsnazší večeře v okolí. Neutíká ale do ticha. Za ním se s pronikavým štěkotem řítí dva středně velcí černobílí psi, Badger a Banjo. Doráží mu na paty, kličkují kolem něj, občas ho štípnou do zadku a znovu odskočí z dosahu tlap. Medvěd zrychlí, mizí ve svahu mezi borovicemi a psi se na zavolání psovoda vracejí. Celá scéna trvá pár desítek vteřin. Jejím cílem není medvěda zranit, ale vyděsit – a naučit ho, že lidské sídliště je místo, kde se dějí nepříjemné věci.

Badger a Banjo jsou karelští medvědí psi a pracují pro nevadský úřad pro divokou zvěř NDOW. Jejich práce se tento rok v srpnu dostala do amerických médií poté, co úřad zveřejnil na sociálních sítích záběry z kamery GoPro, jež jeden ze psů nesl při akci. Videa kolovala od magazínu People přes stanice sítě CNN až po Fox Weather. Lidé v komentářích obdivovali odvahu zvířat, která jsou menší než leckterý labrador a přesto bez zaváhání ženou zvíře desetkrát těžší.

Odborně se metodě říká averzivní podmiňování. Princip je prostý: medvěd, který ztratil přirozenou plachost před člověkem, musí znovu zažít, že blízkost lidí je spojena se stresem. Psi neútočí, aby zabili nebo chytili, ale aby obtěžovali – štěkají, pronásledují a tlačí medvěda zpět do divočiny. Podle nevadských biologů má zvíře po takovém zážitku dvakrát zvážit, jestli se pro další snadné sousto z kontejneru vrátí.

Nevada s tím začala jako jedna z prvních agentur v Severní Americe už v roce 2001, kdy získala svého prvního karelského psa jménem Stryker. Dnes psi pomáhají biologům Carlu Lackeymu a Becce Carniellové, kteří mají na starosti celou státní populaci černých medvědů. Jejich náplň práce je ale širší než jen plašení. Psi vyhánějí medvědy ze zimních doupat, která si zvířata udělala ve městech, lezou pod domy, kde se medvěd schoval v prostoru pod podlahou, hledají zraněná nebo osiřelá mláďata a pomáhají při výzkumu. Nasadit je lze i na pumy nebo jeleny. Nejvíc práce mají u jezera Tahoe, kde se rekreační zástavba stále hlouběji zakusuje do medvědích teritorií.

V pozadí každé takové akce přitom stojí krutá matematika. Medvěd, který se do obce opakovaně vrací, se dříve či později stane hrozbou pro lidi – a nakonec skončí utracený. Pes je tak pro mnoho zvířat poslední šancí.

Moderní příběh medvědích psů začíná u biložky Carrie Huntové. Právě ona kdysi vyvinula obranný pepřový sprej proti medvědům, který dnes nosí v batohu statisíce turistů. Na počátku devadesátých let si všimla, že úřady s medvědy, kteří se příliš přiblíží lidem, umějí v podstatě jen dvě věci: odchytit a převézt jinam, nebo zastřelit. Obojí podle ní selhávalo. Začala proto hledat plemeno, které by se medvěda nebálo, a přesto by s ním nechtělo bojovat na život a na smrt. Volba padla na karelského medvědího psa.

Od roku 1992 karelské psy chovala a cvičila, v roce 1996 založila v Montaně Wind River Bear Institute. Svou metodu nazvala „medvědí pastevectví“ (bear shepherding). Huntová přitom zdůrazňuje rozdíl oproti jednorázovému plašení gumovými projektily či petardami: podle ní nefunguje medvěda vystrašit jednou či dvakrát, ale systematicky ho učit, kde jsou hranice. Výsledky, které institut uvádí, zní téměř neuvěřitelně. Při zhruba osmi stech zásazích ročně se za čtvrtstoletí podle Huntové nezranil jediný medvěd, pes ani člověk.

Z Montany se psi a s nimi i celá filozofie rozšířili do dalších států USA, do kanadských národních parků včetně Banffu, na Aljašku a nakonec i do Asie. Washingtonský biolog Rich Beausoleil pro National Geographic odhadl, že díky této nesmrtící metodě unikly kulce tisíce medvědů.

Karelský medvědí pes pochází z Karélie, kraje lesů a jezer na pomezí Finska a Ruska. Tamní rolníci ho po staletí používali k lovu losů a medvědů. Jeho úkolem nebylo zvěř strhnout, ale vyštěkat ji a zadržet na místě, dokud nedorazí lovec. Právě tahle dovednost – držet se těsně u obrovského zvířete, dráždit ho a přitom se nenechat zasáhnout – z něj dnes dělá ideálního „pastevce“. Řízený chov ve Finsku začal v roce 1936, plemenná kniha existuje od roku 1946 a dnes patří karelák k nejpopulárnějším plemenům v zemi.

Zajímavé je, že ani tak schopný pes není zázračný nástroj na všechno. Když v roce 2006 přeběhl z Itálie do Bavorska medvěd Bruno a úřady se ho pokoušely odchytit, přivezly si z Finska smečku karelských psů se zkušenými psovody. Akce skončila neúspěchem, psi se v cizím terénu a v letním horku s medvědem nedokázali vypořádat a Bruno byl nakonec zastřelen. Je to připomínka, že úspěch nestojí na plemeni, ale na dlouhodobé, místní a dobře připravené práci.

Výcvik medvědího psa je běh na dlouhou trať. Ve Wind River hodnotí štěňata už ve věku osmi až deseti týdnů a vybírají jen ta, která mají potřebnou kombinaci odvahy, vytrvalosti a ochoty spolupracovat s člověkem. Podle Huntové má i ve Finsku skutečné vlohy pro práci s medvědy jen zhruba pětina štěňat tohoto plemene. Plně vycvičit psa na samostatnou práci v terénu pak může trvat až čtyři roky. Mladí psi se učí od starších, zkušených kolegů, a psovodi s nimi jezdí na zásahy, aby viděli práci v reálu.

Na časovou a lidskou náročnost upozorňují všichni, kdo s psy pracují. Ann Bryantová z kalifornské organizace BEAR League, která psy u jezera Tahoe sama používala, popsala práci psovoda pro National Geographic jako obrovský celodenní závazek – pes je s člověkem neustále a v podstatě mu přebírá život. Kanadský program Bear Smart k tomu věcně dodává, že pes není nástroj, který se večer uklidí do skříně; potřebuje každodenní péči, výcvik a pohyb.

Finančně přitom nejde o astronomické částky. Washingtonský úřad pro ryby a zvěř nakupoval psy z Wind River za zhruba čtyři tisíce dolarů za kus, tedy v přepočtu necelých sto tisíc korun. Mnohem dražší je člověk – psovod, který se práci věnuje na plný úvazek, auto, kotec, veterinář a roky tréninku. Právě tady programy v USA nejčastěji narážejí. Většina státních programů je financována z darů a sbírek, protože úřady se bojí škrtů v rozpočtu. Washington, kdysi jeden z největších uživatelů karelských psů, svůj program v posledních letech výrazně utlumil.

Nevadští biologové to říkají otevřeně. Více než devadesát procent hovorů, které kvůli medvědům přijímají, se týká nezajištěných odpadků nebo jiného jídla od lidí. Medvěd, který jednou najde potravu v kontejneru, se vrátí. Převoz jinam nepomůže, dokud zdroj potravy zůstává. Proto úřad obyvatelům opakuje stále stejné rady: popelnice odolné proti medvědům se zajištěným víkem, odpad v garáži nebo kůlně až do dne svozu, nádoby na chodník až ráno, ne večer předem. A pryč s krmítky pro ptáky, miskami s granulemi pro psy, chladicími boxy a neumytými grily na zahradě.

Podobně mluví i v japonském Karuizawě. Lázeňské městečko asi 150 kilometrů od Tokia sužovaly od roku 2000 návštěvy medvědů ušatých, kteří chodili do zahrad hledat potravu. Nezisková organizace Picchio proto v roce 2004 přivezla z Wind River první dva karelské psy a Junpei Tanaka se stal prvním japonským psovodem medvědích psů. Psi ale jsou jen jedním kamenem mozaiky: Picchio odchytává medvědy, nasazuje jim obojky s vysílačkou – sledováno je jich zhruba třicet – a po vypuštění je psi zaženou zpátky do hor. Obec zároveň plošně zavedla kontejnery, do kterých se medvěd nedostane. Výsledek? Počet konfliktů mezi lidmi a medvědy v Karuizawě po startu programu prudce klesl. Jen v roce 2020 tým zachránil 160 odchycených medvědů, kteří by jinde skončili zastřelení. A to v zemi, kde se každoročně střílejí tisíce medvědů. Dnes v Karuizawě slouží už čtvrtá generace psů – nejmladší fena Sushana se do týmu přidala v loňském roce.

Zatímco Nevada a Karuizawa učí medvědy bát se lidí, Slovensko řeší stejný problém především puškou. Mimořádná situace kvůli výskytu medvěda hnědého dnes platí v 55 okresech, tedy na většině území od Trenčína po Sninu. Vláda v minulém roce schválila mimořádný zásah do populace v rozsahu až 350 zvířat. Podle ministerstva životního prostředí bylo v roce 2025 usmrceno 213 medvědů, od začátku letošního roku do srpna jich zásahový tým zastřelil dalších 28. Ministerstvo hovoří o výrazném poklesu útoků a tvrdí, že přemnožení je zjevné – mnoho zastřelených medvědů je podle něj podvyživených a nemocných.

Útoky ale nekončí. Letos v zimě napadla u Ružomberoku medvědice otce se synem a jejich psa, v dubnu se o život bál běžec, v červnu došlo během tří dnů ke dvěma vážným útokům. Slovenská veřejnost má v živé paměti i tragédie posledních let, mimo jiné smrtelný útok na houbaře u liptovské obce Hybe. Aktivisté z iniciativy My sme les krátce poté našli v lese nedaleko místa neštěstí myslivecké vnadiště, které navštěvovali i medvědi.

Spor o čísla přitom trvá. Poslední ucelená genetická studie Univerzity Karlovy a Státní ochrany přírody SR odhadla populaci na 1 056 medvědů s rozpětím zhruba 1 000 až 1 275 kusů a označila ji za relativně stabilní. Ochránci přírody z organizací Aevis, WWF či My sme les varují, že plošný odstřel spolu se ztrátami na silnicích a pytláctvím může populaci zásadně oslabit. A připomínají, že medvědi neznají hranice: podle Greenpeace přes osmdesát procent medvědů sledovaných telemetricky v Polsku prošlo i Slovenskem. Totéž platí pro Beskydy, kde AOPK letos v září opět potvrdila výskyt medvědů na české straně.

Zajímavé je, co říká samotná Státní ochrana přírody. Podle jejích statistik počet útoků na člověka nesouvisí s počtem ulovených medvědů. Za nejčastější příčiny střetů označuje krmeliště a vnadiště, energeticky bohatou kukuřici pěstovanou v podhůří těsně u obcí a nezajištěné kontejnery na komunální odpad. Jinými slovy: tytéž příčiny, které jmenují biologové v Nevadě a v Japonsku.

Slovensko má přitom pro zavedení medvědích psů lepší výchozí pozici, než by se mohlo zdát. Existuje zde profesionální Zásahový tím pre medveďa hnedého, který už teď monitoruje synantropní medvědy, vyjíždí na hlášení obcí a má zkušenosti s odchytem i narkotizací. Medvědí psi by nebyli novou institucí, ale novým nástrojem v rukou lidí, kteří terén a místní medvědy znají. Slovenská webová stránka medvede.sk, věnovaná osvětě, ostatně sama připomíná, že karelští psi v Severní Americe velmi úspěšně slouží k odhánění medvědů, aby se konflikty řešily bez odstřelu.

Nabízí se i jasný model nasazení. V Nevadě i v Karuizawě se psi nejvíc uplatňují ve chvíli, kdy je medvěd odchycen a vypouští se zpět do přírody. Místo toho, aby se zvíře z centra obce rovnou střílelo, mohl by tým medvěda uspat, označit, odvézt na okraj lesa a tam ho pod dohledem psů vypustit s co nejnepříjemnějším zážitkem. Kombinace s obojky s vysílačkou by navíc ukázala, které zvíře se poučilo a které se vrací. Teprve ty skutečně nenapravitelné by pak mohly být – jako poslední krok – odstraněny.

Argument má i rozměr, který politici obvykle neslyší rádi: peníze a image. Jeden vycvičený pes stojí v přepočtu desítky tisíc korun, roční provoz páru psů s psovodem odpovídá zlomku nákladů, které stát vynakládá na mimořádné situace, hlídky policie a vojáků a na odškodnění. A země, která láká turisty do Tater a na Liptov, by mohla místo titulků o odstřelech chráněného druhu sbírat ty, jaké má dnes Nevada.

Wind River sice s karelskými psy pracuje i s grizzly medvědy, tedy poddruhem medvěda hnědého, ale nasazení vyžaduje vyšší míru zkušeností a opatrnosti. Riziko nese i pes. Slovenské zprávy o útocích pravidelně zmiňují psy, kteří střet s medvědem nepřežili – jen letos u Ružomberoku podlehl zraněním lovecký pes. A medvede.sk varuje, že nevycvičený pes volně pobíhající v lese může medvěda naopak vyprovokovat a přivést ho přímo ke svému pánovi. Mezi profesionálně vedeným karelákem na akci a puštěným domácím mazlíčkem je obrovský rozdíl.

Druhou překážkou je čas. Pokud by se slovenský stát rozhodl zítra, první psi by byli plně nasaditelní nejdříve za dva až čtyři roky – pokud by nevsadil na již vycvičená zvířata a zahraniční instruktory. Wind River přitom nabízí přesně tohle: chová psy, školí psovody a pronajímá týmy úřadům, které na vlastní program nemají kapacity, s cílem, aby si komunity časem vybudovaly vlastní psí jednotky. Třetí věcí je legislativa. Medvěd hnědý je podle práva Evropské unie přísně chráněný druh a jakékoli úmyslné rušení by zřejmě potřebovalo jasný právní rámec – ten by ale bylo možné vytvořit snáz než výjimky pro odstřel stovek zvířat.

A konečně, a to zaznívá ze všech koutů světa, žádný pes nevyřeší obec, kde stojí otevřené kontejnery, kukuřičné pole sahá až k plotu a o kus dál v lese je vnadiště. Medvědí psi dokážou v Nevadě, Japonsku či Kanadě dělat zázraky jen proto, že jsou součástí širšího systému, ve kterém se obce a lidé starají o to, aby se medvědi k potravě vůbec nedostali.

Junpei Tanaka, který se s prvními psy učil v Karuizawě za pochodu, popisuje svou práci jednoduše: se psy učí medvědy, že lidé jsou nebezpeční, aby zvířata, která žijí kolem města, zůstala od lidí stranou. Nejde o romantickou představu o soužití bez konfliktů. Jde o tvrdou, každodenní, systematickou práci, která trvá roky – a o přiznání, že zastřelený medvěd problém neodstraní, pokud na jeho místo přijde další, stejně hladový a stejně přilákaný.

Slovensko je dnes na rozcestí. Může dál vyhlašovat mimořádné situace a počítat zastřelené kusy, nebo může zkusit přidat do arzenálu nástroj, který jinde funguje čtvrt století. Pilotní projekt s jedním dvěma páry psů v nejzatíženějších okresech – na Liptově, v Turci, na Podpoľaní či v okolí Detvy – by nestál mnoho a do několika let by ukázal, zda karelský pes dokáže i pod Tatrami to, co v horách kolem jezera Tahoe. Badger a Banjo by k tomu měli co říct. Stačí se podívat, jak se po každé akci vracejí ke svému psovodovi – a jak za nimi v lese mizí medvěd, který tentokrát zůstal naživu.

Aktuálně můžete podpořit naši sbírku pro týrané medvědy v Ukrajině. Jejich ošetřovatelé potřebují čtyřkolku pro práci, veterinární péči, kontrolu výběhů a práci na rozbahněných či zasněžených cestách každý den po celý rok. Každý z 37 medvědů, o které se v Synevyru starají má svůj vlastní příběh bývalých medvědů, jako živých atrakcí pro pobavení nás lidí. Atrakcí u restaurací na betonu v malé kovové kleci, nebo života v drsných podmínkách kočovných cirkusů. Staňte se součástí této pomoci.

Více o sbírce najdete přímo na stránkách samotného portálu DONIO Pomoc týraným medvědům.

Děkujeme.

Zdroje: