Oliver Stone: Z pekla vietnamské džungle k obhajobě Vladimíra Putina

V roce 1967 narukoval pětadvacetiletý Oliver Stone dobrovolně do americké armády. Jako mladík z konzervativní newyorské rodiny tehdy upřímně věřil, že jde bránit svobodu a bojovat proti komunismu. Z džungle se vrátil sice se dvěma vyznamenáními za hrdinství, ale především s hlubokým psychickým traumatem a naprosto rozbitými iluzemi o vlastní zemi.

Právě ve Vietnamu se zrodil nový Oliver Stone – jeho hluboká, až paranoidní nedůvěra k oficiálním prohlášením Bílého domu, Pentagonu a mainstreamových médiím. Stone došel k nezvratnému závěru, že americká zahraniční politika není hnaná touhou po šíření demokracie, ale chamtivostí vojensko-průmyslového komplexu a snahou o globální nadvládu.

Tato zkušenost definovala celou jeho následující kariéru. Stone se stal filmařským mluvčím traumatizované generace veteránů. Své vnitřní trauma a symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSD) se rozhodl zpracovat prostřednictvím filmu.

Jeho slavná vietnamská trilogie – Četa (1986), Narozen 4. července (1989) a Nebe a země (1993) – redefinovala pohled Hollywoodu na válku. Ukázal ji bez sentimentu – jako špinavou, krutou mašinerii, kde americká armáda páchala válečné zločiny.

Zvláště v Četě, která nese silné autobiografické prvky, se Stone pokusil o vykreslení neviditelných traumat, která si vojáci této války navždy ponesou v sobě po zbytek života. Protichůdné postavy lidského seržanta Eliase a nekompromisního seržanta Barnese bývají psychology často vnímány jako dvě poloviny režisérovy vlastní duše: zápas mezi snahou uchovat si lidskost a nutností adaptovat se na krutost okolního světa. Stone upřímně věřil, že pokud ukáže syrovou pravdu o válečném utrpení, pomůže společnosti uzdravit se a zabrání dalším tragédiím. Motiv odporu k chybám vlastního státu se následně táhl celou jeho tvorbou, od politického thrilleru JFK až po jeho rozsáhlé dokumentární projekty.

Když v průběhu let hledal protagonisty pro své další dokumenty, podvědomě inklinoval k vůdcům, kteří stáli na opačné straně politického spektra. Z psychologického hlediska je pochopitelné, že člověk unavený desítkami let kritiky Pentagonu začne podvědomě hledat ve světě protiváhu. Mysl, která vnímá Washington jako hlavního hybatele globálního napětí, přirozeně inklinuje k těm, kteří se systému vzepřou. To vysvětluje, proč Stone s takovou fascinací natáčel rozhovory s Fidelem Castrem, Hugem Chávezem a nakonec i s Vladimirem Putinem. V těchto lídrech Stone nehledal diktátory, ale symboly odporu proti systému, který ho kdysi poslal bojovat do pekla vietnamské džungle.

Když Stone mezi lety 2015 a 2017 natáčel hodiny rozhovorů s ruským prezidentem, aplikoval na Moskvu stejnou optiku jako kdysi na Vietnam. Chtěl západnímu publiku ukázat druhou stranu mince. Reakce tehdejší kritiky odhalily hluboký příkop mezi dvěma tábory. Zatímco filmoví recenzenti oceňovali nevídaný přístup do zákulisí Kremlu a psychologickou sondu do mysli samotného prezidenta Ruska, političtí komentátoři zuřili.

Režisérovi vyčítali absolutní nedostatek kritického odstupu a pokládání takzvaných měkkých otázek. Stone Putina v podstatě vůbec nekonfrontoval s porušováním lidských práv, likvidací opozice ani s tehdejší anexí Krymu, čímž podle kritiků rezignoval na novinařinu a stal se pouhým nástrojem ruského PR. Pro jedny to byl fascinující vhled do mysli jednoho z nejmocnějších mužů planety, pro druhé fatální selhání novinářské etiky a čistá kremelská propaganda.

Skutečná zkouška Stoneových postojů přišla v únoru 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Pro řadu západních intelektuálů to byl moment procitnutí a definitivního konce iluzí o Putinovi. U Stonea však byla reakce mnohem komplikovanější a ukázala, jak hluboko v něm vězí jeho historické trauma. Těsně po vypuknutí války sice ruskou agresi veřejně označil za chybu a porušení mezinárodního práva, jedním dechem však dodal, že Rusko k tomu bylo dotlačeno dlouhodobými provokacemi ze strany USA a rozšiřováním NATO. O něco později Putina obhajoval s tím, že ho izolace během pandemie covidu možná připravila o kontakt s realitou, ale že to byl vždy racionální a klidný lídr jednající v zájmu svého lidu.

Stoneův postoj k dění na Ukrajině tak vykazuje fascinující myšlenkový paradox.

Režisér nevnímá konflikt jako svébytnou imperiální agresi Ruska vůči sousednímu státu. V jeho očích jde o zástupnou válku vyprovokovanou Washingtonem, který chce oslabit Moskvu a nasytit svůj vojensko-průmyslový komplex. S postupem času a přibývajícími měsíci válečného konfliktu se Stone ve svých vyjádřeních vrátil ke své radikální protiamerické rétorice.

Celá Stoneova pozdní tvorba a jeho současné, pro mnohé nepochopitelné geopolitické postoje nejsou projevem cynismu, ale hlubokou reakcí válečného veterána. Oliver Stone ve své mysli nikdy neopustil vietnamskou džungli. Jeho osud je mementem celé generace o tom, jak drtivě dokáže válečná zkušenost deformovat zbytek lidského života. Není to příběh o morálním selhání, ale o hlubokých, nezhojených jizvách.

Zkušenost z Vietnamu zanechala na psychice amerických veteránů hluboké stopy, které se staly jedním z nejtemnějších sociálních a zdravotních problémů poválečné Ameriky. Odhaduje se, že závažnou formou posttraumatické stresové poruchy (PTSD) trpělo až 30 % všech vojáků, kteří ve Vietnamu sloužili, což představuje stovky tisíc lidských osudů zasažených permanentními úzkostmi, depresemi a neschopností začlenit se zpět do běžného života. Tento stav byl v prvních letech po válce umocněn tím, že oficiální lékařská místa diagnózu PTSD uznala až v roce 1980 a vracející se muži se namísto pomoci dočkali společenského opovržení.

Tragickým vyústěním této izolace byl masivní nárůst sebevražd. Některé studie a organizace veteránů uvádějí, že počet bývalých vojáků, kteří si sáhli na život po návratu domů, mohl v průběhu desetiletí dosáhnout, nebo dokonce překročit počet 58 000 padlých přímo na bojišti. Neméně drtivý byl dopad na bezdomovectví; na vrcholu této krize v 80. a 90. letech tvořili veteráni z Vietnamu zhruba čtvrtinu až třetinu celé americké populace bez domova. Desítky tisíc z nich žily zapomenuty na ulicích nebo v provizorních táborech v lesích, bez adekvátní psychologické, psychiatrické a sociální péče, čímž se stali živoucím symbolem morálního selhání státu, který je do války vyslal.

Právě toto masivní selhání systému se však stalo historickým mementem a varováním, které nakonec donutilo americkou vládu k radikální změně strategie. V roce 2009 byl vyhlášen ambiciózní cíl zcela vymýtit bezdomovectví mezi veterány. Podle oficiálních vládních dat klesl počet veteránů bez domova od roku 2010 do současnosti o více než polovinu a státy jako Virginie, Delaware nebo Connecticut tento problém na svém území fakticky eliminovaly.

Klíčem k obratu se stal společný program HUD-VASH (Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva pro veterány), který poskytuje bývalým vojákům dlouhodobé poukázky na bydlení kombinované s intenzivní sociální a zdravotní péčí. USA tím přijaly přístup „Bydlení na prvním místě“ (Housing First).

Stát definitivně pochopil, že člověku zasaženému válkou je nutné nejprve zajistit pevnou střechu nad hlavou a stabilní zázemí, a teprve poté je možné efektivně léčit jeho psychická traumata.

Zcela odlišný je dnes také přístup k samotné posttraumatické stresové poruše a duševnímu zdraví vojáků. Dnešní vojáci vracející se z novodobých konfliktů procházejí povinným, systematickým a opakovaným screeningem duševního zdraví. Americké Národní centrum pro PTSD se stalo celosvětovou špičkou v oblasti výzkumu traumat a vládní rozpočty na psychiatrickou péči dnes dosahují miliard dolarů ročně. Díky specializovaným nonstop krizovým linkám, moderním terapeutickým aplikacím a otevřené osvětě se americká armáda snaží aktivně bourat staré stigma, že vyhledat psychologa je projevem slabosti, a staví tak pro novou generaci vojáků fungující záchrannou síť.

Příběh Olivera Stonea, traumatizované generace z Vietnamu i následná transformace amerického systému péče nám ukazují jednu zásadní pravdu: válka v člověku neskončí dnem, kdy svlékne uniformu. Boj pokračuje uvnitř, v myslích těch, kteří přežili, a bez včasné pomoci může PTSD rozvrátit nejen jednotlivce, ale i celou rodinu a společnost.

Tuto bolestivou lekci z historie musíme aplikovat na současnost. Ukrajina dnes čelí brutální invazi a statisíce jejích obránců – mužů i žen – procházejí peklem moderní opotřebovávací války.

Až se vrátí domů k civilnímu životu, budou čelit stejným neviditelným nepřátelům, jaké popsal Stone ve svých filmech: PTSD, depresím, pocitům odcizení a riziku sociálního propadu. Na rozdíl od 70. let však dnes svět ví, jak účinně pomoci. Víme, že klíčem je okamžitá psychologická podpora, bezpečné zázemí a systematická rehabilitace, která odbourává společenské stigma.

Oliver Stone svůj vnitřní boj prohrál v bludišti vlastních traumat a geopolitických paradoxů. Nedovolme, aby nová generace obránců svobody na Ukrajině zůstala ve své „džungli“ osamocena.

Podpořte náš projekt Honey by Veterans a pomozte těm, kteří si to zaslouží. Každý příspěvek pomáhá stavět záchrannou síť, kterou tito lidé pro návrat do běžného života nezbytně potřebují. Když se zapojíte – jakkoliv můžete – má to okamžitý smysl. Protože ve výsledku neexistují žádní „oni“ a „my“.

Jsme v tom všichni společně a jedině lidská solidarita dokáže skutečně měnit věci k lepšímu.

Stačí jedno kliknutí a ta vaše káva bude mít mnohem lepší chuť. Klik

Více o projektu Honey by Veterans najdete na stránkách našeho spolku Planet Witness, z.s.

Zdroje:

1. https://planetwitness.eu/komplexni-trauma-v-kulisach-moderni-valky-na-ukrajine/

2. https://medium.seznam.cz/clanek/p-e-t-r-a-stat-je-poslal-zabijet-do-valky-ale-doma-byli-moc-mladi-i-na-jedno-pivo-279046

3. https://www.theguardian.com/film/2023/may/01/oliver-stone-documentary-nuclear-power-putin-biden

4. https://www.congress.gov/crs-product/RL34024

5. https://www.youtube.com/watch?v=pZF38I8Nsyw