Politika má přeci lidi spojovat, ne rozdělovat

Politické kampaně bývají ostré. Agresivní slogany, osobní útoky, teatrální gesta. To není nic nového – v USA se republikáni a demokraté po desetiletí střídají v roli nepřítele číslo jedna, a politika se často redukuje na permanentní kulturní válku. V českém prostředí se ale k téhle rétorice přidává ještě něco navíc. Něco, co je méně viditelné, a přitom o to trvalejší.

Největší bitva se totiž neodehrává mezi kandidáty na billboardech, ale mezi samotnými voliči. V internetových diskusích, v hospodách, u rodinných stolů.

Zápal, s jakým lidé dokážou vymezit „ty druhé“ – ty, kteří volí jinak – je často silnější než samotná propaganda stran.

Jedna z možných odpovědí leží v minulosti. Komunistický režim nebyl jen systémem politické moci. Byl to každodenní diktát, který určoval, co se smí říkat, co se smí číst a jak má člověk žít. Zvyk posuzovat druhé optikou „správného“ a „nesprávného“ chování. Zvyk ukazovat prstem na ty, kteří vybočují. Zvyk hledat „my“ a „oni“.

Agresivní kampaně tomu dodávají jen kulisy. Politici rádi rozehrávají taktiku „my versus oni“, protože dobře vědí, že v českém prostředí je půda pro tuto hru úrodná. Ale to, co dává kampaním sílu, je ochota voličů přijmout tuto hru!

Demokracie není jen právo volit, ale i schopnost přijmout, že jiní se rozhodnou jinak. Není to slabost, ale síla – schopnost unést rozdíl, a přesto zůstat součástí rodiny, komunity bez vyloučení druhých či sebe sama.

Pokud se chceme posunout dál, nestačí čekat, že se změní politika. Změnit se musíme i my: od ochoty vést dialog, přes trpělivost naslouchat, až po respekt k tomu, že neexistuje jen jedna správná cesta. Teprve tehdy se politika přestane živit naším strachem a hněvem.

Hulvátství k nám nepatří. Když jde o pomoc, Češi znovu a znovu ukazují, že umí držet při sobě a umí pomoc i druhým v nouzi. A jak to vím?

Stačí kliknout na odkaz: https://donio.cz/probihajici

Autorka textu: https://www.vyzva2025.cz/inpage/petra-fejtova/