Článek
Příběh ruské bojové husy je zvláštní směs folkloru, hrdosti a krutosti. Na jedné straně lidé, kteří na svůj kraj a tradice nezlomně drží.
Na druhé straně narůstající citlivost společnosti k utrpení zvířat. Tulská bojová husa sama o sobě za nic z toho nemůže. Je výsledkem lidského šlechtění; pták, kterému jsme do těla i povahy vepsali touhu útočit a neustoupit. Když stojí na dvorku, vypadá jako obyčejná šedá husa, jen trochu podsaditější a se zvláštním zobákem. Když ale proti ní postavíte jiného housera a kolem se shromáždí dav, promění se v zápasníka, který dělá přesně to, k čemu ho po staletí šlechtili.
Ruská bojová husa je fascinující kus živé historie, který zároveň klade nepříjemné otázky o tom, jak daleko jsme ochotni zajít, když se chceme bavit na účet zvířat. A jestli tradice, které jsme kdysi „my lidé“ s úsměvem sledovali na zasněžených pláních u Oky, mají ještě místo ve světě, kde se o právech a pohodě zvířat mluví víc než kdy dřív.
Tulská bojová husa ale není jen arénový gladiátor. Stejně jako jiná plemena hus má výrazný hlídací instinkt. Husy jsou teritoriální, vnímají každou změnu ve svém okolí a na cizího člověka reagují hlasitým syčením a troubením. V přehledu husích plemen se výslovně uvádí, že právě pro tuto „poplašnou“ povahu se některé druhy hus používají jako živé alarmy na dvorech a v sadech.
U tulské husy se k hlasitosti přidává ještě sebevědomí a ochota jít do konfliktu. Pro nezvaného návštěvníka nebo zloděje může být setkání s rozzuřeným osm kilo vážícím houserem dost nepříjemný zážitek – útok křídlem bolí a štípanec do lýtka si člověk zapamatuje. I proto se v některých textech o bojových husách objevuje zmínka, že mohou fungovat jako „náhrada psa“ na hlídání.
Jde o husu impozantního vzhledu, ale také poměrně náročnou na podmínky – vyžaduje prostor, kvalitní krmivo a především suché zázemí, protože její jemné opeření snadno trvale zvlhne. Snáška se u standardních linií pohybuje kolem 25 vajec ročně s váhou násadového vejce nejméně 150 gramů, některé chovy ale uvádějí i vyšší produkci. Kvůli své velikosti může mít plemeno nižší plodnost a horší výsledky při přirozeném líhnutí, proto se často používají líhně nebo náhradní kvočny.
Přestože tuluské husy patří k největším a nejcennějším užitkovým plemenům, v českých podmínkách se nikdy výrazně nerozšířily. Jejich chov je u nás víceméně raritou, setkat se s nimi lze spíše na výstavách drobného zvířectva než na běžných hospodářských dvorech. Důvodem je především jejich náročnější povaha a potřeba vhodného prostředí – a také skutečnost, že většina českých chovatelů dává přednost méně náročným, produktivnějším plemenům.
Tuluská husa není plemeno pro každého – ale právě v tom spočívá její kouzlo. Kdo jí dokáže nabídnout prostor, péči a trpělivost, získá nejen výjimečně krásné a klidné zvíře, ale i pocit, že pokračuje v chovatelské tradici, která se v Evropě budovala celé generace. Pro drobnochovatele, kteří hledají něco víc než jen užitek, může být tuluská husa skutečnou radostí: plemenem, které vás každý den překvapí svou osobností, majestátem i nenápadnou elegancí. A možná i připomene, proč nás chov zvířat těší – protože nám dovoluje být součástí něčeho živého, trvalého a krásného.
Anketa
Zdroje:
1. https://livestockconservancy.org/toulouse-goose
2. https://www.chovzvirat.cz/clanek/1392-husa-tuluska-a-jeji-chov
3. https://breeds.okstate.edu/poultry/geese/toulouse-geese.htm
