Článek
Politické kampaně bývají ostré. Agresivní slogany, osobní útoky, teatrální gesta. To není nic nového – v USA se republikáni a demokraté po desetiletí střídají v roli nepřítele číslo jedna, a politika se často redukuje na permanentní kulturní válku. V českém prostředí se ale k téhle rétorice přidává ještě něco navíc. Něco, co je méně viditelné, a přitom o to trvalejší.
Největší bitva se totiž neodehrává mezi kandidáty na billboardech, ale mezi samotnými voliči. V internetových diskusích, v hospodách, u rodinných stolů. Zápal, s jakým lidé dokážou vymezit „ty druhé“ – ty, kteří volí jinak – je často silnější než samotná propaganda stran. Často se mluví o „rozštěpené společnosti“, ale možná bychom měli být upřímnější: ten, kdo to štěpení vyživuje, jsme my sami.
Dědictví autoritářství
Proč je to v Česku tak výrazné? Jedna z možných odpovědí leží v minulosti. Komunistický režim nebyl jen systémem politické moci. Byl to každodenní diktát, který určoval, co se smí říkat, co se smí číst a jak má člověk žít. Přizpůsobit se bylo nezbytností, odpor se trestal, a vyčlenit se ze stáda znamenalo risk.
To, co v nás zůstalo, není jen paměť nesvobody, ale také zvyk. Zvyk posuzovat druhé optikou „správného“ a „nesprávného“ chování. Zvyk ukazovat prstem na ty, kteří vybočují. Zvyk hledat „my“ a „oni“. Ten malý komunista, kterého v sobě nosíme, nemá už dnes rudou knížku, ale přesto si nese stejný reflex: pokud nejsi jako já, jsi proti mně.
Politika jako rozšíření ega
Agresivní kampaně tomu dodávají jen kulisy. Politici rádi rozehrávají taktiku „my versus oni“, protože dobře vědí, že v českém prostředí je půda pro tuto hru úrodná. Ale to, co dává kampaním sílu, je ochota voličů přijmout roli bojovníků. Kampaň neskončí s volbami – pokračuje v podobě nenávistných komentářů, vylučování ze společenství, rozbitých přátelství.
V tomto smyslu není největší problém ani tak populismus politiků, ale populismus občanů. Místo aby se politika stala prostředkem pro hledání společného, proměnila se v test identity. A každý, kdo neprojde, je odepsán.
V čem je naděje
Připomínat si, že ten malý komunista v nás stále žije, není útok na naši kolektivní paměť. Je to spíš upozornění, že dědictví minulosti nezmizí samo. Stejně jako se učíme kriticky hodnotit propagandu, musíme se učit i kriticky hodnotit vlastní reflexy.
Demokracie není jen o svobodě volit, ale i o schopnosti přijmout, že druzí budou volit jinak – a že to z nich nedělá nepřátele. Pokud se nám podaří oslabit toho malého diktátora uvnitř sebe, možná se i česká politika stane méně bitevní a více občanskou.
Politická strana Výzva2025 vznikla z přesvědčení, že česká politika se musí vrátit k podstatě – k řešení konkrétních problémů občanů. Nechce rozdělovat společnost na soupeřící tábory, ale hledat společnou řeč tam, kde je to možné. Namísto vyhrocování emocí a prohlubování příkopů se hlásí k odpovědné debatě o tom, jak zajistit dostupné zdravotnictví, kvalitní vzdělávání či funkční regiony. Výzva se tak staví proti logice „my versus oni“ a nabízí jinou cestu: politiku, která lidi spojuje, místo aby je stavěla proti sobě.
Autorka textu: https://www.vyzva2025.cz/inpage/petra-fejtova/
