Článek
Většina z nás vnímá včelu jako symbol pracovitosti a neměnnou součást české krajiny po celá tisíciletí. Málokdo však tuší, že včela, kterou dnes potkáváte na rozkvetlých loukách, není tou, která zde po tisíciletí doprovázela naše předky. V tichosti a pod taktovkou plánovaného hospodářství 20. století došlo k jedné z největších genetických záměn v naší přírodě: původní včela medonosná tmavá byla plošně nahrazena včelou kraňskou.
Dnes, v době dramatického úbytku biodiverzity, se tato otázka vrací s novou naléhavostí. Je v pořádku přepisovat přírodní mapu jen proto, že se to nám, lidem, prostě hodí?
Kult mírnosti a diktát výnosu
Fenomén záměny včelích plemen je klasickým příkladem lidské touhy po kontrole nad přírodou. Původní „tmavka“ byla sice odolná a skromná, ale pro moderního člověka měla dvě zásadní vady: byla rojivá a nebála se použít žihadlo. V éře urbanizace a intenzivního zemědělství se proto stala nepohodlnou. Kraňská včela, importovaná z oblasti dnešního Slovinska a Rakouska, nabídla lákavý kontrast – mírnost, díky které můžete včelařit v krátkém rukávu, a schopnost bleskového jarního rozvoje a tím i vyšší medné snůšky.
Tento posun nás jako společnost staví do zajímavého světla. Ukazuje naši tendenci upřednostňovat okamžitý komfort a ekonomický zisk před dlouhodobou ekologickou stabilitou. Stali jsme se „včelaři spotřebiteli“, kteří vyžadují produkt, jenž se snadno ovládá a dává předvídatelné výsledky. V tomto procesu jsme však z krajiny vymazali genetickou informaci, která se zde pilovala od konce poslední doby ledové.
Mezi medovým blahobytem a genetickou pouští
Při pohledu na argumenty pro a proti se ocitáme na tenkém ledě mezi etikou a pragmatismem. Na jedné straně nelze popřít, že zavedení včely kraňské umožnilo masový rozkvět včelařství v Česku. Díky její mírné povaze se včelaření stalo dostupným koníčkem pro tisíce lidí, což zajišťuje opylení zahrad i polí. Nelze opomenout fakt, že kraňka je v současném systému intenzivního zemědělství, založeném na monokulturách jako je řepka, výkonnějším pracovníkem.
Ztrátou včely tmavé z většiny území ČR jsme přišli o unikátní rezervoár genů, které mohou být klíčové pro přežití včel v budoucnu. Původní včela byla adaptovaná na naše specifické zimy a lokální podmínky. Tím, že jsme ji nahradili jedním dominantním plemenem, jsme vytvořili genetickou monokulturu. Nepočítáme-li nově se rozšiřující plemeno Buckfast. V biologii platí, že uniformita rovná se zranitelnost. Pokud se objeví nový patogen nebo dojde k radikální změně klimatu, na kterou nebude kraňka připravena, nebudeme mít v přírodě žádnou „záložní variantu“, ke které bychom se mohli vrátit.
Navíc je zde otázka ekologické autenticity. Pokud mluvíme o ochraně přírody, neměli bychom chránit pouze druhy jako celek, ale i jejich lokální formy? Nahrazení tmavé včely kraňskou je v podstatě formou ekologického kolonialismu, kde člověk rozhoduje, která genetická linie má právo na existenci na základě její „užitečnosti“.
Cesta k nápravě: Respekt k rozmanitosti
Jak z této situace ven? Cesta konstruktivního řešení nevede přes radikální zákaz kraňské včely – to by v našich podmínkách způsobilo více škody než užitku. V nejbližší budoucnosti nás pravděpodobně čeká tlak na přísnější sledování zdravotního stavu včelstev a hledání linií, které jsou odolné vůči varroáze i bez chemie. A právě zde by mohla hrát roli původní včela.
Jako společnost musíme podpořit vznik izolovaných oblastí, tzv. genetických rezervací, kde bude původní včela tmavá chráněna před křížením s kraňkou. Podobné projekty již úspěšně fungují v Irsku nebo ve Skandinávii. Pro jednotlivce-včelaře to znamená přemýšlet nad rámec kilogramů medu. Místo neustálého nákupu „super-matek“ z dovozu se lze soustředit na lokální chovy, které jsou lépe sžité s místním prostředím.
Závěrem lze říci, že příběh české včely je zrcadlem našeho vztahu k planetě. Učí nás, že každá snaha o „vylepšení“ přírody něco stojí. Právě teď můžeme začít tím, že přestaneme vnímat včely jen jako stroje na med, ale začneme je vidět jako komplexní organismy s právem na svou původní identitu. Budoucnost českého včelařství by neměla být v jednotě, ale v rozmanitosti.
V České republice je již několik příznivců tohoto plemene, kteří se rozhodli založit Spolek chovatelů včely tmavé. Členové si jsou vědomi existence Apis mellifera mellifera (Linnaeus, 1758) na území českých zemí jako původního plemene (poddruhu) a rozhodli se hledat a uchovat zbytky této populace včel pro budoucí generace. Pokud Vás zaujala naše původní včela, zde se dozvíte více: vcelatmava.cz
Abychom co nejvíce popořili přirozené včelaření, kde není produkce medu primárním účelem chovu včel, založili jsme s přáteli tuto sbírku: Včelí úly dětem
I symbolickou podporou této iniciativy neinvestujete pouze do úlů, ale především do myšlení budoucí generace, pro kterou se ochrana planety stane díky těmto prvním krůčkům samozřejmostí, nikoliv lhostejným tématem.
Sir David Attenborough, legendární přírodovědec a hlas naší planety, ve svých dokumentech a poselstvích opakovaně zdůrazňuje jednu zásadní myšlenku:
„Vztah k přírodě se formuje v dětství, a pokud tuto příležitost promeškáme, následky budou fatální. Nikdo nebude chránit to, na čem mu nezáleží; a nikomu nebude záležet na tom, co nikdy nezažil.“
Zdroje:
1. http://vcelatmava.cz/index.html
2. https://donio.cz/vceli-uly-detem?token=bab8e903-7f4f-41f7-8e02-00e428379955
3. https://www.modernivcelar.eu/1180-rozhovor-s-predsedou-noveho-svazu
4. https://bibba.com/native-honey-bees/
