Článek
V pátek mi volalo neznámé číslo.
Nezvedla jsem ho. To se stává.
Pak mi přišla SMS: „Nemůžu se dovolat kvůli faktuře, zavolejte zpět.“
O žádné faktuře, kterou bych měla řešit nevím. Na internetu si vyhledám informace o čísle. Zjistím, že patří jakési firmě z druhého konce republiky na servis automobilů.
Vzhledem k tomu, že žádné auto nemám, tak by to mohlo být leda tak o trolejbuse, kterým jsem jela včera.
Zavolám zpět. Ať to vyřeším.
Určitě jde o omyl. Ať může dotyčný začít uhánět správného adresáta faktury.
Pán to zvedne.
Neřekne „dobrý den“.
Nepředstaví se.
Jen řekne: „Zavolám za chvilku.“
Zavěsí. Já nestihnu říct ani „popel“
V tu chvíli si nejsem jistá, jestli řeším cizí fakturu nebo jsem se jen dostala do nějakého zvláštního experimentu.
Pak čekám, až se znovu ozve.
Samozřejmě čekám, že se ozve v tu nejméně vhodnou chvíli.
Až budu stát u pokladny.
Až budu v zásilkovně ukazovat kód.
Až budu obědvat.
Prostě ve chvíli, kdy to zvednout nepůjde. A nebo to nebudu chtít zvednout, protože svíčková je svíčková.
Proběhl celý pátek. Víkend asi také byl. Nejsem si jistá, nepostřehla jsem ho. Teď už je pondělí, a já stále nevím, co je to za fakturu?
Přemýšlím, zda mu znovu nezavolat nebo nenapsat. A vzápětí si říkám, že já žádnou fakturu nečekám. A už vůbec ne z druhého konce republiky.
Tak proč bych to měla dělat?
Míč je teď na jeho straně. Třeba už našel správného adresáta nebo se on sám objevil? Kdo ví?
Kolik z nás už někdy řešilo něco, co se nás vlastně vůbec netýkalo?
A stejně nám to nedalo spát.
