Článek
Já osobně věřím, že každý, kdo se rozhodne pomáhat, má právo vybrat si, jak a komu poskytne pomoc.
Někdo vozí nákupy starší sousedce. Paní v důchodu může hlídat děti matce samoživitelce, která pracuje na dvě směny. Známá osobnost využije svůj vliv, aby upozornila na nemocné dítě. Milovník zvířat posílá peníze útulkům. Jiný tam pracuje jako dobrovolník, venčí psy nebo spravuje webové stránky. Někdo pošle DMS. Možností je spousta.
Vraťme se ovšem k té otázce u pokladny. Co ve vás vyvolává, když ji slyšíte? Pocit, že budete za necitu, když nepřispějete? Proč? Je to dobrovolné, ne povinné.
Stačí říct prosté „ne“. Můžete dodat, že pomáháte jinde.
A možná si uvědomit ještě jednu věc – pokladní tu větu pronese klidně stokrát denně. My ji slyšíme jednou. Ona ji říká celý den. Není fér si na ní vybíjet frustraci. Ona si tu otázku nevymyslela. I jí můžeme pomoci jen tím, že pouze odmítneme.
Kolem nás všech je mnoho lidí, kteří pomáhají potichu. Jejich pomoc není vidět. Někdy si ji ani neuvědomujeme. Pomoc totiž není jen finanční. Může to být čas. Pozornost. Hlídání dětí. Darování plyšáků hasičům.
I takové sdílení informace znamená pomoc. Předání zprávy, že někdo hledá domov pro kočku nebo psa. Že dítě potřebuje léčbu, kterou pojišťovna nehradí.
Nákup jako pomoc
Existují projekty, které nám dávají možnost vybrat si konkrétní příběh
Například Ježíškova vnoučata organizovaná Českým rozhlasem, kdy si můžeme „adoptovat“ babičku nebo dědečka. Jeden děda si přeje parťáka na procházku, jiný na partii šachů. Jedna babička chce do divadla, jiná by ráda potkala řádovou sestru. A někteří chtějí třeba jenom knížku nebo teplou šálu. Projekt běží celoročně, největší nápor je ovšem z pochopitelných důvodů před Vánoci.
Pak je tu Kočičí přání. Můžeme splnit konkrétní kočce přání – krmivo, stelivo, hračku. A můžeme dát i ten největší dárek – domov. Tím nepomůžeme jenom jedné Micce, ale i další, která může obsadit její místo v útulku. Nebo můžeme poslat pár pětek do mističky, z toho pak konkrétní útulek nakoupí větší množství krmiva nebo jiných potřeb pro všechny kočky, které má ve své péči.
Projekt běží vždy v květnu a prosinci. Během roku lze přispívat na různá krmná místa nebo větší projekty – výstavba voliér, odchytové klece nebo na kastrace.
Podobně funguje i Psí přání. Projekt na koupi určitého dárku běží také vždy v květnu a pak od půlky listopadu do konce prosince. Během roku lze přispívat do mističek a podobně jako u Kočičího přání na různé projekty – čtečky čipů nebo ortopedická lehátka.
Pro děti je tu Krabice od bot spadající pod Diakonii ČCE. Krabici naplníme drobnými dárky, označíme věkem a pohlavím dítěte a odevzdáme na sběrném místě. Krabice se plní během Adventu.
Existují i dobrovolnické platformy jako ADRA nebo HESTIA, které propojují lidi s organizacemi.
A pak jsou tu crowdfundingové projekty, kde si každý může vybrat konkrétní příběh, který chce podpořit – ať už jde o léčbu, umělecký záměr nebo komunitní iniciativu. Namátkou například Donio nebo HitHit.
A můžeme pomoci i kusem sami sebe.
Někteří z nás se zapíšou do registru dárců kostní dřeně. Jiní darují krev, plazmu nebo pohlavní buňky. Někdo dokonce orgán – třeba ledvinu nebo část jater. Někdo si roky nechává růst vlasy, aby je pak mohl věnovat tomu, kdo o ně kvůli nemoci přišel.
Některé z těchto forem pomoci jsou zcela bez nároku na odměnu. Jiné mohou být spojené s finanční kompenzací – například darování plazmy nebo pohlavních buněk. Někdo to dělá prostě proto, že chce pomoci, jiný i proto, že si tím přivydělá. Ani jedna motivace sama o sobě nesnižuje hodnotu pomoci. Výsledek je stejný – někdo další dostane šanci.
Já mezi dárce krve nepatřím. Ne že bych omdlévala při pohledu na krev v televizi, ale když mi ji berou, většinou se mi zatočí hlava až o pár minut později. Jednou jsem se při mytí nádobí řízla o nůž, ani jsem o tom nevěděla. Až když se mi začala motat hlava, vytáhla jsem ruce ze dřezu – a pochopila proč.
Možná málokdo ví, že v České republice nemusíme nikam zapisovat souhlas s darováním orgánů po smrti. Pokud jsme se za života výslovně neodhlásili, jsme považováni za možné dárce. Ale je dobré se o svém přání zmínit svým blízkým, kteří tu po nás jednou zůstanou. Po smrti můžeme někomu zachránit jeho život srdcem nebo plícemi. Jinému může pomoci naše kůže nebo rohovka.
Pokud si někdo z nás přeje opak, existuje pro ten případ registr nesouhlasu, který vede Koordinační středisko transplantací.
Každý máme své hranice. A pomoc by neměla být o jejich překračování za každou cenu, ale o tom, kde se cítíme schopní a připravení ji nabídnout.
Na závěr
Možná je to zvláštní, ale v detektivkách mě nerozpláče zastřelená postava ani obchodní dům vyhozený do povětří. Rozpláče mě až moment, kdy někdo zabije detektivovi psa. Při psaní tohoto článku jsem se rozbrečela u psaní věty: „A můžeme dát i ten největší dárek – domov.“
U lidí si můj mozek najde odstup. U zvířete ne. Proto já osobně se více angažuji u pomoci zvířatům. Posílám peníze útulkům, pomáhám s projekty, doma mám zachráněné kočky. Ano, stalo se mi, že mi někdo vyčetl, že pomáhám kočkám, když děti také potřebují pomoc. Odpověděla jsem, že je to mé právo, mé peníze a můj čas. A že pokud někomu leží na srdci jiná forma pomoci, nic mu nebrání, aby si ji zvolil sám. Pomoc totiž není o tom rozhodovat za druhé, ale nést odpovědnost za vlastní volbu.
Každý si může vybrat, co je jeho srdci blízké a jaké má možnosti. A nikdo nemá právo rozhodovat za jiné anebo je soudit za to, že pomáhají, nebo nepomáhají.
A pokud se alespoň jeden z vás po přečtení tohoto textu rozhodne pro jakoukoli pomoc – ať už zde zmíněnou, nebo úplně jinou – pak se i tento článek stane malou součástí něčeho dobrého.
A čas, který jsem mu věnovala, rozhodně nebude ztracený.
Zdroje:
Uvedené projekty slouží pouze jako příklady možností pomoci.
