Článek
Na facebooku jsem narazila na fanouškovskou stránku jednoho politika. Mezi jejími pravidly bylo i to, že komentovat mohou pouze jeho příznivci. Nebyl tam prostor ani pro slušnou a věcnou kritiku.
Nemusím s takovým pravidlem souhlasit, ale respektuji právo správce stránky si ho nastavit. Tedy respektuji to, že nijak nekomentuji, ani nedávám mračící se smajlíky.
Nejsem jeho fanoušek a nikdy nebudu. Stránka je veřejná, může ji sledovat kdokoliv, takže ji alespoň sleduji.
Někdo se může divit, proč sleduji stránku, kde obdivují někoho, koho já ne. Někomu to může přijít nelogické.
Sheldon Cooper v Teorii velkého třesku prohlásil ve 4. řadě v 8. díle při sledování Wila Wheatona na twitteru:
„Zastávám názor, že je dobré znát svého nepřítele. Kdyby tehdy existoval Twitter, nesledoval by generál Custer tweety Sedícího Býka? Lee by nesledoval Granta? Špeh by například nešpehoval špeha?“
A já s tím souhlasím. Sleduji stránky většiny politiků a většiny médií.
U hudby a umění obecně to tak nemám, tam opravdu sleduji to, co mě zajímá. Ale politika a veřejné dění se mě dotýká, a proto chci vědět, co se děje i na druhé straně u mých „názorových oponentů“.
Ale zpět k pravidlu dané stránky. Každá stránka nebo skupina si může nastavit pravidla podle svého, pokud tím neporušuje zákony České republiky ani pravidla dané platformy. Stránka o kočkách (psech nebo rybičkách) si může určit, že chce pouze příspěvky o kočkách nebo třeba jen o britských kočkách. Stejně tak může nastavit pravidla pro komentáře.
Fanouškovská stránka politika si zase může určit, že nechce, aby se v komentářích objevovala slušná a věcná kritika od nefanouška.
Kdybych si například do pravidel své facebookové stránky napsala, že každý komentář musí začínat větou „P. S Odstupem je nejlepší“, měla bych na to právo. Každý, kdo by chtěl komentovat, by to musel respektovat. Ano, bylo by to absurdní pravidlo. Pravděpodobně by mi spíš uškodilo než pomohlo, ale samo o sobě by neporušovalo zákon ani pravidla Facebooku.
Taková pravidla si ovšem mohou dovolit jen „obyčejní“ lidé, fanouškovské stránky, umělci, sportovci apod.
U politika bych ovšem očekávala něco jiného. Člověk, který usiluje o veřejnou funkci nebo ji vykonává, by podle mě měl být připraven i na slušnou a věcnou kritiku. Právě schopnost vést otevřenou diskuzi je podle mě součástí politické kultury.
Asistent moderování
Nevím, jak je to na jiných sociálních sítích, ale Facebook umožňuje majitelům a správcům stránek zapnout Asistenta moderování.
Asistent moderování na Facebooku
Tam si mohou nastavit například automatické skrývání vulgárních nebo spamujících komentářů. Mohou také omezit komentáře od nových profilů, účtů bez profilového obrázku nebo lidí, kteří stránku dlouhodobě nesledují. Lze filtrovat i odkazy, obrázky, videa nebo komentáře obsahující vybraná klíčová slova.
Tyto nástroje vznikly především jako obrana proti botům, spamu, falešným profilům nebo lidem, kteří si na sociální sítě chodí jen vybít svou frustraci. Samozřejmě je může každý správce nastavit podle svého uvážení – a právě proto je dobré se před vstupem do diskuze podívat i na pravidla dané stránky.
A pokud i politik použije tyto nástroje, tak já s tím problém nemám. Budu-li chtít něco okomentovat, klidně si počkám 24 hodin, než budu moci. A kritika slušnou formou mi také není cizí, dokonce je mi blíž než ta vulgární.
To, že někdo využívá nástroje moderování, ještě automaticky neznamená cenzuru. Někdy jde o ochranu komunity, jindy o snahu udržet určitou úroveň diskuze. A někdy prostě jen o rozhodnutí správce, jak má jeho stránka fungovat.
Můžeme s tím souhlasit, můžeme to kritizovat nebo můžeme stránku přestat sledovat.
To, že někdo využívá nástroje moderování, ještě automaticky neznamená cenzuru. Někdy jde o ochranu komunity, jindy o snahu udržet určitou úroveň diskuze a někdy prostě o rozhodnutí správce, jak má jeho stránka fungovat.
Pokud pravidla nejsou v rozporu se zákonem ani s podmínkami dané platformy, je jejich nastavení především věcí toho, kdo stránku spravuje.
