Článek
Může svobodná matka mluvit do politiky? Hádám, že většina z vás odpoví kladně. A co když je tou svobodnou matkou zpěvačka s vlastní kapelou? Najednou je odpověď jiná. Proč?
Čtu to dnes a denně. Jakmile se jakákoliv známá osobnost vyjádří k politickému dění, objeví se v diskuzích a komentářích věty typu „Radši jenom zpívej, to ti jde nejlíp.“, „Ty máš dávat góly a ne kecat do politiky.“ To jsou ty slušnější reakce. Můžeme je zahlédnout u herců, zpěváků, spisovatelů, sportovců a spousty dalších. Viděla jsem dokonce takové reakce i na statusy lékařky či učitele.
Takže může kdokoliv mluvit do politiky nebo ne? A není lepší otázka, kdy může?
Třeba herec hrající Romea na jevišti těžko. Ten by měl hrát Romea, prostě dělat svou práci. Ten samý herec druhý den na svém profilu na Facebooku si může napsat, co chce. To už vystupuje sám za sebe.
Nebo učitel matematiky při hodině by měl svým žákům vysvětlovat zlomky a ne provádět agitku. Ale v pátek večer v hospodě může klidně rozdávat letáky politické strany, které věří.
Pokladní za kasou by měla markovat zboží, ne komentovat nejnovější zákon z titulní strany novin, které si zákazník zrovna kupuje. Zanadávat si na vládu může odpoledne s kámoškami u kafe.
Neměl by být spíš problém v tom, kde a v jaké roli kdo mluví než jenom kdo?
A jestliže je jedním z argumentů, že známé osobnosti by měli mlčet, protože mají větší publikum, pak je dobré si připomenout, že žijeme v době internetu. Účet na sociální síti nebo blog si dnes založí každý. Publikum si tím pádem může obstarat také. Někdy větší, než by bylo zdrávo.
Nejeden zpěvák, herec nebo sportovec byl nebo je poslancem. Namátkou z minulosti Vítězslav Jandák, Martin Stropnický nebo Radek John. Dnes tam působí Ota Klempíř nebo Josef Váňa.
Nepřijde mi, že by profese byla překážkou pro vstup do politiky. Ve Sněmovně sedí profesoři, podnikatelé z různých odvětví, právníci i hasiči. Dokonce i modelka se stala starostkou a rosnička tiskovou mluvčí vlády. A nikdo kvůli tomu nevolá po jejich mlčení.
Není tedy spíš podstata v tom publiku? Jak moc se necháme ovlivnit svou oblíbenou herečkou? Za sebe musím říct, že mně nemá moc velkou šanci ovlivnit. Buď s jejím názorem souzním, nebo ne. Případně jen zčásti. Ano, může se stát, že její argument bude natolik silný, že mě přesvědčí. Ale za posledních 20 let se tak nestalo.
Přestanu kvůli jejímu přesvědčení chodit na její představení a sledovat filmy a seriály s ní? Ne. Jiná situace by byla, kdyby šlo o čistě politický projekt postavený výhradně na jejích názorech.
Pokud někdo přestane chodit na koncerty jen proto, že se zpěvák politicky vyjádřil, je to jeho právo. Stejně jako je právem toho zpěváka říct, že mu takové publikum, které nerespektuje jiný názor, chybět nebude.
Ovlivnit naše rozhodnutí může kdokoliv. V některých domácnostech jeden z partnerů rozhodne za oba, koho volit. Někdy rodič poradí zletilému dítěti. Někdo se jen zeptá kolegy a dál nepátrá proč.
To je podle mě větší problém než status nějakého hokejisty na Facebooku.
Jestliže někdo někoho jen slepě následuje a nepřemýšlí nad tím nebo nechá za sebe rozhodovat někoho jiného, to je to, co by se dít nemělo.
Možná tedy nejde o to, kdo mluví. Možná jde o to, jak posloucháme.
Všichni, kdo tu žijeme, jsme občany České republiky. Volbou své profese neztrácíme právo mluvit a svobodně vyjádřit svůj názor — na vhodných místech a ve vhodných chvílích.
Každý z nás může jít na to náměstí na kteroukoliv demonstraci a tam říct slušně svůj názor. Je jedno, jestli je to moderátor rádia, zdravotní sestra nebo popelář. V tu chvíli tam promlouvá sám za sebe.
Budeme-li někomu zakazovat mluvit, odkláníme se tím od demokracie. A to, alespoň doufám, nikdo nechce. Nebo snad ano?
