Článek
Když jsem do Bečova dorazila, varovala mě tátova přítelkyně - bečovská rodačka, že dnešní výlet bude hlavně do kopce. Odpověděla jsem jí se sarkasmem sobě vlastním, že to bych v kopcovitém Slavkovském lese opravdu nečekala.
Prvním cílem byl jeden z několika křížů rozesetých v kopcích nad městem.
Cestou jsme si povídali o políčkách, která lidé kdysi obdělávali i v prudkých svazích. Déšť postupně odnášel hlínu z horních polí dolů, a tak ji lidé museli z nižších částí znovu nosit nahoru.
Dělala jsem si srandu, že jeden soused nahoře zasadil brambory a na podzim je sklidil soused pod ním.
A my si dnes stěžujeme, že si musíme brambory namarkovat na samoobslužné pokladně sami.
Po dvou kilometrech a zhruba stometrovém převýšení jsme dorazili k vysílači a od něj jsme sestoupali k cíli – ke kříži.
Na mapy.cz je místo jednoduše označené jako Kříž. Jediná recenze tvrdí: ‚Pěkná vyhlídka na Bečov. Cesta sem hrozná…‘
Po výstupu do kopce musím uznat, že autor recenze měl nejspíš na mysli převýšení, ne kvalitu cesty. Protože to bylo opravdu hrozné. Nejhorší z celého dne.
Odměnou za výstup byl ovšem výhled na Bečov a okolní kopce Slavkovského lesa.
Výhled by byl ještě o chlup hezčí, kdyby příroda trochu spolupracovala a nevysázela přímo před něj les.
Výhled na Bečov
Pak jsme se chtěli přes Černý rybník dostat ke třem Bečovským rybníkům.
Já byla zaujatá tím, jak je všude čisto. Rozuměj nikde žádná plechovka od piva, ani obal od sušenky. Přemýšlela jsem, jestli je to tím, že před námi šel někdo, kdo provozuje „turistiku s uklízením odpadků“ neboli plogging či pliking. Anebo tudy chodí jenom místní, kteří to místo mají rádi a neberou les jako venkovní popelnici. Přikláním se k té druhé možnosti.
Táta žasnul nad ledabyle naskládanými haldami dřeva a říkal si, kdo to tam asi tak naházel, Myšlenky nás obou měly za následek to, že jsme neodbočili tam, kde jsme měli. Až u jedné hromady dříví tátovi došlo, že tuhle jsme už dnes jednou míjeli při cestě ke kříži, takže jsme si trošku zašli. Otočili jsme se a vydali se znovu k Bečovským rybníkům. Vždyť co je jeden kilometr navíc u zhruba třináctikilometrového výletu?
Bečovské rybníky byly stejné jako jejich okolí. Čisté. Jediné, co trochu kazilo ten dojem, byl pyl, kterého je v tomto období jara všude ažaž. Ale pro mě jako nealergika je rozhodně lepší mít žluté boty od pylu než hnědé od bahna.
A důkaz, že jsme si tu procházku opravdu užili? Na focení samotných Bečovských rybníků jsem si vzpomněla až doma.
Po rybníkách nás čekala už jenom cesta domů. Na té jsme narazili na spoustu různých kamenů, které svými tvary připomínají třeba ptáčka nebo babu. A ten z úvodní fotografie nám připomíná lebku nebo indiána.
A možná právě proto se nám tam líbilo. Žádná velká turistická atrakce, jen les, rybníky, kameny zvláštních tvarů a klid Slavkovského lesa.
Ne každý výlet musí skončit desítkami fotek a turistickými „to musíš vidět“ místy. Někdy stačí les, trochu funění do kopce a pocit, že jste na pár hodin zmizeli ze světa.
