Článek
V pátek 3. července Poslanecká sněmovna projednávala a hlasovala o řadě pozměňovacích návrhů k jednacímu řádu. Mezi nimi byl i návrh, který měl zavést povinnost být při jednání střízlivý. Ten neprošel.
To mě příliš nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, byly některé argumenty, které během debaty i později na sociálních sítích proti návrhu zazněly.
Dovolím si některé z nich okomentovat. Nehodnotím, kdo hlasoval pro nebo proti. Zaměřím se pouze na argumenty, které během debaty zazněly.
První, co mě zarazilo, bylo, že někteří poslanci zřejmě ani nečetli samotný text návrhu. Zazníval totiž argument, že návrh řeší pouze alkohol. Jenže to není pravda. Návrh se vztahoval nejen na alkohol, ale i na další zakázané návykové látky. Káva, cigarety nebo čokoláda se ho samozřejmě netýkaly.
Padl také argument, že poslanci nejsou v pracovněprávním vztahu a vykonávají mandát nepřetržitě. Z toho někteří dovozovali, že zákaz by jim znemožnil dát si skleničku i ve volném čase Ve skutečnosti se ale návrh vztahoval pouze na jednání Poslanecké sněmovny a jejích orgánů. Po skončení jednání by si mohl každý poslanec dát skleničku stejně jako kterýkoli jiný člověk po práci.
Pokud někdo ve Sněmovně mezi jednáními přespává, nevidím důvod, proč by si po skončení jednacího dne nemohl dát skleničku. Důležité je pouze to, aby byl při dalším jednání střízlivý.
Zazněl také argument, že jednání může trvat velmi dlouho, někdy i více dní. Jenže dlouhé směny nejsou ničím výjimečným ani v jiných profesích. Lékaři, zdravotníci, hasiči, policisté nebo lidé pracující ve dvanáctihodinových směnách také během služby alkohol nepijí. Očekává se od nich, že budou po celou dobu schopni vykonávat svou práci.
A pokud někdo považuje za nepřiměřený požadavek být dva dny střízlivý při výkonu své funkce, pak bych se spíš ptala, zda není problém někde jinde.
Kdo by to kontroloval?
To byla další častá námitka. Padaly otázky, zda bude u dveří stát ochranka s alkoholtesterem, zda budou poslanci dýchat při každém příchodu do sálu nebo co se stane, když někdo zkoušku odmítne.
Podobné otázky si lze ovšem položit téměř u každého pravidla. To, že je potřeba nastavit způsob kontroly a sankce za porušení pravidla, ještě neznamená, že pravidlo samotné nemá smysl.
Ostatně ani dnes nikdo nekontroluje každého řidiče autobusu, policistu nebo zaměstnance ve výrobě při každém vstupu na pracoviště. Přesto mají povinnost být při výkonu práce střízliví. Kontrola přichází ve chvíli, kdy vznikne důvodné podezření nebo dojde k mimořádné situaci.
Jak už jsem psala v článku „Střízlivá sněmovna: samozřejmost, nebo zbytečný návrh?“, poslanci sice nemají nadřízeného v pracovněprávním smyslu, neznamená to ale, že při jednání nikdo nedohlíží na dodržování pravidel. Podobně jako učitel není nadřízeným svých žáků nebo rozhodčí nadřízeným hráčů, přesto mají pravomoc dbát na dodržování pravidel. Při jednání Poslanecké sněmovny tuto roli plní předsedající.
Dalším argumentem bylo, že poslanci jsou svéprávní dospělí lidé, od nichž se očekává osobní odpovědnost, nikoli další zákazy.
Pokud bychom přijali logiku, že svéprávný dospělý člověk žádná podobná pravidla nepotřebuje, pak bychom museli zrušit i řadu dalších pravidel, která dnes považujeme za naprostou samozřejmost. Pravidla nevznikají proto, že bychom všem nedůvěřovali. Vznikají proto, aby bylo jasné, co se od člověka při výkonu jeho práce nebo funkce očekává.
Pravidla přece nejsou určena jen pro ty, kteří je porušují. Jsou určena pro všechny.
Osobní odpovědnost a jasně stanovená pravidla se přitom nevylučují. Ve většině profesí existuje obojí. Předpokládá se, že se zaměstnanec zachová zodpovědně, a zároveň jsou jasně stanovena pravidla pro případ, že tomu tak nebude.
Proč až teď?
Zazněl také argument, že návrh přichází až několik měsíců před volbami, a jde tedy jen o předvolební gesto.
To může být legitimní otázka. Stejně legitimní je i odpověď předkladatelů, že obdobnou změnu chtěli prosadit už dříve, ale kvůli hrozbě obstrukcí a jiným legislativním prioritám se ji nepodařilo dokončit. Zda je to dostatečné vysvětlení, ať si každý posoudí sám.
Politické načasování lze hodnotit různě. Samotnou podstatu návrhu to ale podle mě nemění.
Pro mě je ale podstatnější jiná otázka: Je návrh správný, nebo není? O tom by se podle mě mělo rozhodovat především podle jeho obsahu, ne podle toho, kdy byl předložen.
Návrh tentokrát neprošel. Přesto doufám, že debata o střízlivosti při jednání Poslanecké sněmovny nekončí.
Pokud od většiny profesí očekáváme, že lidé budou při výkonu své práce střízliví, pak podle mě není důvod, aby právě ti, kteří rozhodují o zákonech pro nás všechny, měli mít jiný standard.
