Článek
Když jeden, nebo klidně i dva, dostanou nezvladatelnou chuť na maso, může to být znamením těla, které nám takto sděluje potřebu určitých živin, jako je např. vitamín B12, tuk nebo železo. V takových chvílích se může zdát, že jedinou odpovědí je tělu splnit jeho touhu po masu. A kde jinde bychom měli hledat to správné jídlo než v restauraci, kde je hlavním cílem dobré jídlo a přátelské zacházení? V případě touhy po masu kombinované s hladem neberu do ruky Le Guide Michelin, neřeším, kde všude šéfkuchař vařil a která celebrita či „kopačky“ si oblíbily ten či onen podnik. Toužím zahodit společenská pravidla o stolování, jíst rukama, umastit půllitr a když mi něco upadne, nepřipadat si jako masový vrah. Už nevím, jak jsem se k tomuhle tipu dostal, ale pravdou je, že jsme s Irčou před nějakým časem (po provedení nezbytné rezervace) navštívili strašnický Žebírkov. Přeskočím menu, které bych si někdy přál během jednoho dne sežrat celé, ale pozastavím se u personálu (servis, posádka, obsluha, servírky..... jak je libo).
Nad originální receptury žeber, steaků, burgerů, křídel, dobrého piva a porcí koriandru navíc jsou právě tím magnetem „holky“ na place. Restaurace byla do posledního místa narvaná, v uličkách odložené kočárky a mezi nimi pobíhající nudící se děti mezi spadanými bundami, to vše pravidelně doplňováno neustále se trousícími „vytížení neznalými“ hosty, kteří od vstupních dveří (které nechávají otevřené) hlásí, že „…jich je osum, nemají rezervaci, ale mají hlad…“,
Do toho již usazení a hladoví hosté s rezervací předvádějící obvyklý rituál: “..tak dáme si to prkýnko pro dva? (tasting Žebírkov). Já ti, Kadle, úplně nevím, co myslíš, že je tam i hovězí? Asi jo, hele jsou tam i křídla. A nechceš radši burgera, to prkýnko asi nesníme, hele, koukej, co to maj támhle ti, to kulatý, to chci taky, myslíš že to pálí, tak tedy asi to menu, ale jak je velký to velký, to sníme.......tak nám dejte prosím ještě chvilku, my se ještě rozmyslíme."
5 minut drahocenného času servisu je pryč. Bez urážky, my to děláme taky, protože když tam budou mít jen řízek s bramborem, je to vlastně diktatura a pohodlné řešení, ale strašnické menu je opravdu Shakespearovské dilema. V tomto případě mívám pentalema.. Chceš zkusit všechno a jen při čtení menu začneš reagovat jako Pavlovův pes. Vlídná slečna tě nechá v klidu otřít poslintaná ústa a nabídne pivo, aby sis zatím udělal ještě větší hladíček. Jídlo je prostě skvělé, bez kudrlinek a příkras, bez fusion couisine. A tak, když jsme se po hodině probrali z gastronomického komatu, kdy nám žaludek dovolil krví zásobovat i mozek, pozorovali jsme fofr v restauraci. Sami sebe jsme se ptali, jak je možné, že v tomhle kalupu je obsluha pořád v pohodě, nic není problém, nepopohánějí vás u rozpitého piva výzvami „tak přáli jste si už platit?“
Byla to opravdu skvělá zkušenost po všech myslitelných stránkách a po dlouhé době jsem se v restauraci cítil skutečně velmi dobře, cítil jsem se jako host, nikoliv jako milý platící návštěvník (tímto dodatečně ještě prostředníček do Ginger & Fred Restaurant). To nejdůležitější sdělení je však zde: od první návštěvy jsme v Žebírkově chuť na maso a skvělou obsluhu uspokojovali ještě asi 4×. A víš co? POŘÁD SKVĚLÝ!! Jídlo prostě báječně chutná a obsluha je pořád dobře naladěná i přes fofr s objednávkami nabídkou zaskočených nerozhodných.
Jsem přesvědčený, že se umím dobře srovnat s faktem, že třeba kuchař někdy udělá nějakou technologickou chybku nebo jím připravené jídlo není zcela v souladu s mou aktuální chutí (proto moc neexperimentuji), ale když jsou na mě v restauraci milí, pořád si odnáším dobrý pocit a podnik nijak nezatracuji. Prostě mu dám ještě šanci.
Ale, pokud je personál protivnej jako písek ve vaně, mohou tam vařit sami absolventi Bocuse d'Or a bez další návštěvy se určitě obejdu.
P.S.
To kulatý, co měli u toho druhýho stolu, jsou cheddarové koule z trhaného vepřového, cheddaru, koriandru a chilli papriček.
