Článek
Je zvláštní, jak dlouho člověku trvá, než pochopí, že nemusí mít poslední slovo. Že nemusí každého přesvědčit, že jeho názor je správný. A že někdy může být důležitější dobré řešení než vítězství v hádce.
V reklamě a marketingu jsem si toho užijete dost.
Je to prostředí, kde má úplně každý na něco názor. Agentura má svůj. Kreativec svůj. Account svůj. Obchod svůj. Majitel firmy svůj. A marketingový manažer se někde mezi nimi snaží přesvědčit ostatní, že právě jeho pohled je ten správný.
Když člověk začíná, bere to (se) velmi vážně. Chce ukázat, že tomu opravdu rozumí. Chce obhájit svůj nápad, svou strategii, svou kampaň. Když někdo nesouhlasí, hledá argumenty, kterými ho přesvědčí. Časem ale zjistí jednu docela nepříjemnou věc.
Mít pravdu ještě neznamená mít správné řešení.
Člověk, který pracuje dost dlouho v komunikačních agenturách, vidí občas zvláštní věci.
Kreativec chce vytvořit něco, na co bude pyšný. A není na tom vůbec nic špatného. Kreativní práce bez ambice vytvořit něco skvělého by asi nebyla kreativní práce. Jenže někdy se z nápadu, který měl původně v něčem pomoci klientovi, stane především příležitost ukázat, jak chytrý a odvážný je jeho autor. Najednou se řeší, jestli je koncept dostatečně kreativní, odvážný a jiný. Méně už to, jestli mu zákazník rozumí. Zažil jsem hodně porad a meetingů, na kterých kreativci vysvětlovali, jak to má zákazník pochopit a pokud to takhle nechápe je prostě …vynechanej.
Account zase často velmi dobře ví, co klient potřebuje. Někdy možná až příliš dobře. Protože mezi „vím, co klient potřebuje“ a „vím, co klientovi prodám“ může být docela velký rozdíl.
A vedení agentury? To samozřejmě potřebuje vydělávat. Agentura není charita. Jenže když se rozpočet klienta začne vnímat hlavně jako prostor, který je potřeba co nejlépe vytěžit, může se původní otázka někam vytratit. Co vlastně klient potřebuje?
Kolik peněz do toho skutečně potřebuje dát? Co mu pomůže?
A co už je jen hezky zabalená práce, která dobře vypadá, ale skutečný problém neřeší?
Všichni v místnosti přitom mohou být schopní a mít dobré argumenty. A přesto se postupně ztratí smysl toho, proč tam vlastně jsou. Klient chce vyřešit problém.
Agentura chce vytvořit skvělou práci.
Kreativec chce uznání.
Account chce spokojeného klienta a svůj obrat.
Vedení chce zisk.
A zákazník?
Ten o celé poradě vůbec neví.
Přitom právě on by měl být na konci toho všeho.
Možná právě proto jsem si časem začal v marketingu cenit jedné jednoduché věci: říkat si věci bez omáčky.
Co skutečně potřebujeme vyřešit? Co od toho očekáváme? Co za to dostaneme? A co už je jen práce, která dobře vypadá, ale nic podstatného neřeší? Čím déle v marketingu pracuji, tím méně mě zajímá, jak složitě dokážeme problém popsat, a tím více mě zajímá, jestli jsme ho opravdu pochopili. Marketing bez omáčky. Ne proto, že by marketing neměl být kreativní nebo chytrý. Ale protože za strategiemi, anglickými výrazy, kampaněmi, prezentacemi a rozpočty nakonec pořád stojí jednoduchá otázka:
Pomůže to někomu?
Mít pravdu není totéž jako najít řešení
Můžeš mít perfektní prezentaci, skvěle připravená data a argumenty, které dávají dokonalý smysl. Jenže zákazník se podle nich vůbec nemusí zachovat. Můžeš vytvořit kampaň, která je podle všech marketingových pravidel výborná, a přesto nepřinese výsledek. Můžeš mít pravdu o tom, co by firma měla dělat, a přesto ji nedokázat přesvědčit.
A někdy se naopak ukáže, že člověk, který ti na začátku připadal úplně mimo, měl v něčem pravdu on. Tohle člověka naučí pokoře možná víc než jakákoli kniha o leadershipu.
Proč člověk po padesátce často přestane potřebovat mít za každou cenu pravdu? Protože zkušenost postupně ukáže, že vítězství v argumentu ještě neznamená dobrý výsledek. Důležitější než prosadit vlastní názor začíná být najít řešení, které skutečně funguje.
A myslím, že přesně tohle se časem děje i mimo práci. Dříve jsme potřebovali rodičům vysvětlit, že máme pravdu. Partnerovi jsme chtěli vysvětlit, že jsme to mysleli jinak. Kolegové měli pochopit, že naše řešení je lepší. Přátelé měli uznat, že jsme to říkali správně už tehdy. A někdy jsme se kvůli tomu dokázali hádat hodiny, nebo spolu roky nemluvit. Ne proto, že šlo o něco opravdu důležitého. Ale protože jsme potřebovali vyhrát. Potřebovali jsme potvrzení, že jsme dost chytří, dost schopní, dost úspěšní.
Možná proto člověk po padesátce začne některé věci vidět jinak.
Má za sebou dost situací, ve kterých měl pravdu, a přesto to nedopadlo dobře. A také dost těch, ve kterých se mýlil a svět se kvůli tomu nezhroutil. Najednou zjistí, že nemusí reagovat na všechno. Nemusí každého opravovat. Nemusí dokazovat svou zkušenost člověku, který o ni ani trochu nestojí. Nemusí vyhrát každou hádku a přinášet neotřelá řešení na poradách a hlavně nemusí mít poslední slovo.
To je podle mě jeden z největších luxusů, které s věkem přicházejí. Ne peníze. Ne volný čas. Ne možnost koupit si něco, na co jsem dřív neměl.
Ale možnost říct si: Tohle už nemusím.
A vůbec to neznamená, že člověku přestane záležet na výsledku, na tom aby svou práci dělal tak nejlépe jak dokáže. Možná právě naopak. Zkušenost způsobí, že mu na některých věcech záleží mnohem víc. Jen už nepotřebuje, aby jeho hodnotu potvrzovalo okolí.
Vím, co umím. Vím také, co neumím. A mezi těmito dvěma věcmi už nemusím nic předstírat. Začnu si proto víc vážit člověka, který něco opravdu umí, než člověka, který o tom umí dobře mluvit. Klidu místo sebevědomé arogance. Lidí, kteří nepotřebují být nejhlasitější a nejaktivnější v místnosti. A možná si člověk začne uvědomovat, že někteří z nejzajímavějších lidí, které v životě potkal, vůbec nepotřebovali dokazovat, že jsou zajímaví. Něco uměli. Něco zažili. Něco pokazili. Něco pochopili.
Není to rezignace. Je to svoboda.
Protože když už nepotřebujete nikomu dokazovat, kdo jste, můžete konečně začít dělat věci jen proto, že je opravdu chcete dělat.
