Ošetřovatel není „lepší sanitář“. Přesto tak v českých nemocnicích často končí

Ve zdravotnictví se poměrně často objevuje věta, která zní na první pohled nevinně: „Ošetřovatel je vlastně takový lepší sanitář.“

Na první pohled jde jen o zjednodušení. Ve skutečnosti ale tato formulace dobře ukazuje, jak málo se někdy rozumí rozdílům mezi dvěma profesemi, které jsou pro chod zdravotnických zařízení důležité.

Sanitář a ošetřovatel totiž nepředstavují dvě úrovně jedné práce. Jde o dvě odlišné profese s jiným vzděláním, jinou přípravou i jiným postavením v systému zdravotnických pracovníků.

Rozdíl mezi nimi přitom není jen otázkou organizace práce na oddělení. Je vymezen také legislativně.

Postavení nelékařských zdravotnických pracovníků v České republice upravuje především zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních. Tento zákon stanovuje jednotlivé zdravotnické profese, podmínky jejich vzdělávání i základní rámec jejich činností.

Konkrétní náplň práce jednotlivých profesí pak rozpracovává vyhláška č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků.

V tomto systému je důležité rozlišovat jednu podstatnou věc. Ošetřovatel je podle zákona č. 96/2004 Sb. zdravotnický pracovník. Sanitář je naproti tomu veden jako jiný odborný pracovník ve zdravotnictví. Nejde tedy jen o rozdíl v pracovním označení, ale o odlišné postavení v systému zdravotnických profesí.

Právě zde vzniká časté nedorozumění. Mnoho lidí – a někdy i část zdravotnického personálu – považuje sanitáře automaticky za zdravotnického pracovníka. Z hlediska legislativy tomu tak ale není.

Sanitář není zdravotnickým pracovníkem podle zákona č. 96/2004 Sb., ale jiným odborným pracovníkem ve zdravotnictví. Na rozdíl od zdravotnických pracovníků tedy nevykonává zdravotnické povolání definované v § 3 tohoto zákona. Jeho kvalifikace vzniká absolvováním akreditovaného kurzu a jeho pracovní role je zaměřena především na podpůrné činnosti ve zdravotnickém zařízení.

Ošetřovatel naopak vykonává své povolání podle § 36 zákona č. 96/2004 Sb. jako zdravotnický pracovník poskytující ošetřovatelskou péči pod odborným dohledem všeobecné sestry nebo jiného způsobilého zdravotnického pracovníka.

Sanitář patří mezi pracovníky, kteří zajišťují především provozní a podpůrné činnosti ve zdravotnickém zařízení. K výkonu této práce je nutné absolvovat akreditovaný kvalifikační kurz sanitáře, jehož rozsah se obvykle pohybuje kolem 180 hodin teoretické výuky a praktického výcviku.

V každodenní praxi sanitář zajišťuje například transport pacientů mezi odděleními, pomáhá při manipulaci s pacientem, připravuje zdravotnický materiál nebo doprovází pacienty na vyšetření. Podílí se také na zajištění hygieny prostředí a na dalších činnostech, které umožňují plynulý chod oddělení.

Je také třeba dodat, že sanitáři nepůsobí pouze na lůžkových odděleních nemocnic. Uplatňují se i v dalších provozech zdravotnických zařízení – například na operačních sálech, v laboratorním provozu, v centrální sterilizaci nebo v nemocniční autodopravě. V některých z těchto pracovních pozic může být jejich kontakt s pacientem minimální nebo zcela nepřímý. O to více však jejich práce zajišťuje provozní fungování zdravotnického zařízení.

Bez práce sanitářů by provoz zdravotnických zařízení velmi rychle narazil na své limity. Přesto je důležité říci otevřeně, že sanitář není připravován na systematickou ošetřovatelskou péči o pacienta. Jeho role je především provozní a podpůrná.

Ošetřovatel je naopak připravován především pro poskytování základní ošetřovatelské péče. Kvalifikaci lze získat ve středním vzdělání v oboru ošetřovatel nebo absolvováním akreditovaného kvalifikačního kurzu Ministerstva zdravotnictví České republiky.

Odborná příprava zahrnuje teoretickou výuku i praktickou výuku ve zdravotnických zařízeních a zaměřuje se na základní ošetřovatelské postupy a péči o pacienta.

Podle vyhlášky č. 55/2011 Sb. se ošetřovatel pod odborným dohledem všeobecné sestry podílí například na zajištění osobní hygieny pacienta, na péči o imobilní pacienty, na pomoci při stravování nebo na prevenci proleženin. Podílí se také na zajištění základních potřeb pacientů během hospitalizace.

Zjednodušeně řečeno, sanitář pomáhá především provozu oddělení, zatímco ošetřovatel pomáhá přímo pacientovi.

Rozdíl mezi oběma profesemi se projevuje také v otázce odborného dohledu a odpovědnosti.

Ošetřovatel vykonává činnosti zdravotnického pracovníka pod odborným dohledem, zpravidla všeobecné sestry. To znamená, že pracuje v rámci ošetřovatelského procesu a podílí se na poskytování zdravotní péče.

Sanitář naopak vykonává podpůrné činnosti, které zdravotní péči umožňují nebo usnadňují, ale nepředstavují samotné poskytování zdravotní péče. Jeho práce je důležitá pro provoz zdravotnického zařízení, avšak nenese charakter zdravotnického výkonu v pravém slova smyslu.

Tento rozdíl je klíčový nejen z hlediska vzdělání, ale také z hlediska profesní odpovědnosti.

Na papíře je rozdíl mezi těmito profesemi poměrně jasný. V praxi se však někdy stírá.

V některých zdravotnických zařízeních se ošetřovatelé využívají převážně k transportům pacientů nebo k logistickým činnostem, tedy k práci, která více odpovídá roli sanitáře. Kvalifikovanější pracovník se tak může stát levnější provozní silou.

Z dlouhodobého hlediska to není dobré ani pro zdravotnický personál, ani pro pacienty. Pokud zdravotnický systém investuje do vzdělání pracovníků, měl by jejich kvalifikaci také skutečně využívat.

Otázka, kdo je „víc“, je ve skutečnosti špatně položená.

Zdravotnictví není soutěž prestiže, ale systém spolupráce různých profesí. Sanitář zajišťuje provozní stabilitu oddělení, ošetřovatel poskytuje základní ošetřovatelskou péči a všeobecná sestra nese odpovědnost za odbornou ošetřovatelskou péči.

Faktem však zůstává, že ošetřovatel má širší odbornou přípravu pro přímou péči o pacienta než sanitář. Pokud se tyto role v praxi stírají, není to důkaz jejich stejné kvalifikace, ale spíše organizačního problému.

Debata o tom, kdo je „víc“, ve skutečnosti odvádí pozornost od podstaty.

Mnohem důležitější otázka zní: proč české zdravotnictví někdy nedokáže využít kvalifikaci svých pracovníků tak, jak ji samo nastavilo?

Dokud na tuto otázku nenajdeme odpověď, budou se podobné diskuse vracet stále dokola. A spolu s nimi i pocit části zdravotnického personálu, že jejich vzdělání a kompetence v praxi vlastně nikoho příliš nezajímají.