Článek
V nemocničním pokoji vládlo ticho. Jediným zvukem bylo přerývané dýchání starého pána, jehož život se chýlil ke konci. Do místnosti vešla zdravotní sestra, následována mladým mužem v uniformě důstojníka obchodního námořnictva. Vypadal unaveně, ale zároveň klidně, jako by přesně věděl, proč tu je.
Naklonila se k muži na lůžku a zašeptala mu do ucha: Pane Novotný, přišel za vámi váš syn…
Starý muž pomalu pootevřel oči. V jeho pohledu se objevilo cosi mezi úžasem a úlevou. S vypětím posledních sil natáhl ruku k postavě u postele. Námořník ji vzal do svých dlaní. Pevně. Jistě. Jako by to skutečně byl syn, na kterého tak dlouho čekal.
Noc plynula.
Námořník neopustil pokoj. Seděl tiše, držel ruku starce a šeptal slova, která snad ani nebyla důležitá. Důležitá byla jeho přítomnost. Byl tam. Bez otázek.
Nad ránem starý pan Novotný zemřel.
Sestra, která vstoupila do pokoje, se krátce zastavila. Pak tiše řekla: Upřímnou soustrast.
Námořník se zadíval z okna a tiše odpověděl: Neznal jsem ho. Nebyl to můj otec…
Sestra zmateně ztuhla: Ale… proč jste s ním zůstal?
Pokrčil rameny:
Protože jsem pochopil, že někdo tam být musel. A i když jsem nebyl jeho syn… byl jsem v tu chvíli tím, koho potřeboval.
Nemůžeme zachránit všechny. Ale někdy můžeme zachytit jednu ruku. Zahřát jedno srdce. A stát se na pár hodin tím, kdo dává naději.
To je skutečná lidskost.
