Článek
Dneska už to mám jinak. Prostě vyjdu ven a jdu. Bez strachu, bez přemýšlení, bez toho, abych řešil, co si kdo myslí. Lidi kolem mě nezajímají. Když někdo uhne, fajn. Když neuhne, taky fajn. Už se nezastavuju kvůli drobnostem. Jdu si po svém, klidně, s hlavou nahoře.
Ten pocit svobody je neskutečný. Dřív jsem plánoval každou trasu dopředu, teď občas prostě vyrazím. I tam, kde jsem ještě nebyl. Učím se důvěřovat sám sobě, poslouchat okolí a být v přítomném okamžiku.
A teď přichází něco, na co se opravdu těším. Ve čtvrtek ke mně přijede na pár hodin na návštěvu můj pes Quenty. Možná to není dlouho, ale i tak to pro mě znamená strašně moc. On totiž není jen pes, je to parťák, se kterým všechno dostane úplně nový rozměr.
S Quentym to už nebude jen o chůzi. Bude to o svobodě, jistotě a pohybu s lehkostí. A už brzy budeme spolu natrvalo. Věřím, že s ním se všechny trasy promění v nové zážitky. Možná si spolu i trochu popoběhneme. Jen tak, pro radost.
A když si dneska vzpomenu, jak těžké bylo udělat první krok, usměju se. Protože teď už vím, že ty největší hranice jsou jen v hlavě.
