Článek
Samota a touha po blízkosti otevřely dveře zloději. Dnes by paní Alena dala cokoliv za to, aby vrátila čas a zabránila mu vstoupit nejen do svého bytu, ale hlavně do svého života. Její příběh je mrazivým svědectvím o tom, jak snadno se může štědré srdce stát snadnou kořistí pro chladnokrevného manipulátora a zloděje.
Šedesát dva let. Vdova, žijící sama v tichém bytě na okraji Prahy. Děti dospělé, rozletěly se už dávno do světa. Její dny plynuly celkem poklidně – ranní káva, občasná návštěva kamarádky, procházka s věrným psím společníkem. Ale v tom klidu se skrývala i samota, tíživá a všudypřítomná.
Pak se najednou v jejím životě nečekaně objevil Radek. Seznámili se díky inzerátu na seznamce, měl jí opravit kapající kohoutek. Oprava se protáhla v celkem příjemný rozhovor. Následovala další návštěva, „kontrolní“. A pak další a další. Brzy spolu sdíleli ranní kávu a do Alenina osamělého bytu se pomalu vracel život.
Radek se svěřil, že je v hodně těžké životní situaci, že ho opustila partnerka a přespává momentálně v autě. Alena, s laskavým srdcem, mu nabídla teplé jídlo, občasnou sprchu. Jednou dokonce zůstal i přes noc. Necítila žádnou zlost – konečně tu byl někdo, kdo projevoval zájem, kdo naslouchal jejím slovům a zajímal se o ni.
Zpočátku to byly jen drobnosti. Občas chybějící dvousetkoruna, kterou si Alena omlouvala vlastní zapomnětlivostí nebo drobnou výpomocí vnukovi. Klíče od bytu mu dala, když šel venčit psa, a on si je nenápadně ponechal – „pro případ nouze“. Jenže skutečná nouze brzy nastala jí samotné.
Jednoho pondělního rána, chtěla Alena zaplatit složenku. Pohled na bankovní účet ji naprosto šokoval. Zůstala na něm jen nepatrná částka. Chybělo přes třicet tisíc korun. V paměti jí vytanuly okamžiky, kdy ji Radek několikrát požádal o „malou finanční výpomoc“ přes její internetové bankovnictví. Seděl vedle ní, nenápadně sledoval, jak zadává hesla. Už tehdy se jí měla rozsvítit červená varovná kontrolka. Ale jak může člověk podezírat někoho, komu otevřel své srdce a komu věřil?
Když se ho Alena zeptala, nejprve samozřejmě předstíral nevinnost. Pak se rozzlobil, obvinil ji z nedůvěry, lži a urážek. Potom odešel. Navždy. S jejími těžce našetřenými penězi a s nenahraditelným kusem její důvěry v lidi.
Nezbývalo jí nic jiného než se obrátit na policii. Ale důkazy chyběly. Všechny transakce proběhly z jejího účtu, z její IP adresy. Oficiální verdikt zněl: „Peníze jste mu dala dobrovolně.“ Možná ano. Možná se Alena toužila cítit potřebná, milovaná. Možná chtěla uvěřit, že na lásku není nikdy pozdě.
Dnes už paní Alena není tou naivní ženou z pražské kuchyně, která prostírala na stůl dva talíře. Je opatrnější, ostražitější. Ale nezahořkla. Právě proto se rozhodla svůj příběh sdílet – aby nikdo jiný, kdo čte tyto řádky, nezapomněl, že dobré srdce je vzácný dar. A každý dar si zaslouží být chráněn před těmi, kteří by ho chtěli zneužít.
A co vy přátelé? Zažili jste už někdy ve svém životě podobnou zkušenost?
Anketa
Celý článek si také můžete poslechnout v audio verzi.
