Článek
Včera jsem vyrazil na oční kliniku. Standardní mise: změřit nitrooční tlak, vyzvednout prášky, ulovit poukaz na kompenzační pomůcky. Po boku jako vždy moje neúnavná průvodkyně Tereza – mistryně v navigaci, humoru a cigárkovém sportu.
Cesta klídek, pohoda, čekárna narvaná lidmi se zornicemi jak talíře na pizzu.
Chvíli si posedíme a pak mě zavolají dovnitř. Tereza zůstává venku, já jdu bojovat se svým tlakem, který měl očividně ten den vlastní program. Přeměřování, kapání, přemlouvání — kdo zažil, ví.
Když jsem byl hotový, sestra zavolala Terezu, aby si mě jako doprovod vyzvedla. Vyjdu na chodbu, a ještě, než stihnu cokoliv říct, Tereza na mě vyhrkne:
„To nebudete věřit, co jsem právě zažila!“
Já na to s klidem:
„Prosím vás, co byste tady mohla tak asi zažít?“
Takže — zatímco jsem sváděl bitvu s tonometrem, v čekárně se objevil exemplář z rodu Homo Nasranus. Ženská kolem padesátky, výraz „já jsem tady královna“ a přístup, že cedule jsou jen taková dobrovolná doporučení pro slabší kusy.
Na dveřích ordinace jasný nápis „NEKLEPAT“. Co udělá tahle hrdinka? No jasně — začne mlátit do dveří jak hluchý na buben. Klepe, škrábe, skoro je ohlodává očima.
Nikdo neotevírá. Paní se začíná vařit ve vlastní šťávě. Před očima má rudou mlhu, za chvíli čekám, že si uplete provizorní beranidlo ze židle.
A teď přichází zlatý hřeb: do čekárny vpochoduje vězeňská eskorta — těžce ozbrojená, s chlapíkem v poutech, který vypadal, že by levou zadní vyhrál souboj v kleci.
Eskorta projde kolem všech, ani neklepne — rovnou si to štráduje do ordinace.
A co naše hlavní hrdinka? Totální výbuch:
„To snad nemyslíte vážně! Jak to, že jde on hned? Já tady čekám už dlouho! ON má přece času dost! Já mám taky práva! Já mám taky svoje potřeby!“
No – dobrá otázka, madam.
V ten moment to Tereza nevydržela — vyprskla smíchy přes celou čekárnu.
Žádné decentní pochechtávání. Prostě hlasité, nekompromisní, naprosto upřímné vyprsknutí, které v tichu čekárny zaznělo jak výstřel z děla.
Ostatní pacienti? Mlčky přemýšleli, jestli by neměli volat ještě jednoho eskortního dozorce navíc – tentokrát pro ni.
Poučení?
- Když vidíš nápis „NEKLEPAT“, tak neklepej.
- Když vidíš vězeňskou eskortu, fakt nerýpej.
- A když si myslíš, že jsi střed vesmíru – doporučuji neurologii. Nebo aspoň tichý kout a kelímek s pokynem „dýchej zhluboka“.
