Článek
Po čtyřicítce má člověk v sobě spoustu zkušeností, jizev i radostí a někdy právě to způsobí, že neumí nahlas vyslovit, co v něm opravdu je.
V mládí jsme spontánní, odvážní a nezatížení minulostí. Nebojíme se odmítnutí, protože máme pocit, že celý svět je před námi. Ale čas nás učí opatrnosti. V hlavě se začnou ozývat otázky: „Co když to nebude přijato? Co když se zesměšním? Co když přijdu o něco, co je mi drahé?“ A tak raději polykáme slova, která by mohla hřát.
Jenže právě ta nevyřčená slova nám pak chybí nejvíc. V hloubi duše víme, že bychom chtěli někomu říct, jak moc ho máme rádi, jak moc nám na něm záleží, jak nám jeho přítomnost mění život. Ale místo toho hrajeme roli těch, co všechno zvládají s chladnou tváří.
Možná je to ale právě po čtyřicítce ta největší výzva, znovu se naučit projevovat city. Nebát se, že budeme zranitelní, ale pochopit, že právě v té zranitelnosti je síla. Slabostí není otevřít srdce, slabostí je zavřít ho a čekat, že druhý pochopí sám.
Proto stojí za to riskovat. Věnovat úsměv, podat ruku, napsat vzkaz, nebo prostě jen říct: „Jsem rád, že jsi v mém životě.“ Možná to nevypadá jako mnoho, ale pro toho druhého to může být vše.
Život po čtyřicítce nám ukazuje, že největší bohatství nejsou věci, ale lidé, kteří nám dávají smysl. A že největší odvaha je nebát se ukázat, co opravdu cítíme.
