Článek
Dnes mám radost, o kterou se chci podělit.
Měl jsem možnost naučit svého strejdu pracovat s chytrým telefonem a s aplikací Be My Eyes. Tato aplikace propojuje nevidomé lidi s vidícími dobrovolníky po celém světě. Pomáhá rozpoznávat předměty, číst nápisy, ale hlavně vrací pocit samostatnosti a jistoty.
Pro nezasvěcené: můj strejda nevidí už víc než padesát let. Dnes je mu sedmdesát. A právě dnes měl poprvé v životě v ruce chytrý mobilní telefon. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, jestli to pro něj nebude příliš složité nebo frustrující. Jenže on mě znovu překvapil, zvládl to na jedničku.
Ano, bude to chtít trénink, opakování a trpělivost. Ale ten první krok je za ním. A já z toho mám obrovskou radost, nejen kvůli technice samotné, ale hlavně kvůli tomu, že mu to může znovu o kousek víc otevřít svět. Možnost poslechnout si zprávy, zavolat si, nebo nechat si popsat či třeba poprosit dobrovolníka přes kameru, aby mu pomohl rozpoznat, co je na fotografii… to jsou věci, které pro většinu z vás znamenají samozřejmost, ale pro někoho mohou být malým zázrakem.
Dnešek mi znovu připomněl, že nikdy není pozdě začít s něčím novým. A že to, co často starším lidem chybí, není schopnost učit se, ale někdo, kdo jim dá šanci a věnuje jim trochu času, trpělivosti a víry.
Proto bych chtěl říct jedno, neodsuzujme starší lidi. Nepředpokládejme, že něco „už nezvládnou“ jen proto, že jsou z jiné generace. Každý z nás má v sobě touhu objevovat a být součástí světa kolem sebe. A technologie, pokud se k nim přistoupí s lidskostí, mohou být mostem, který nás spojuje, ne zdí, která nás rozděluje.
Takže díky, strejdo, že jsi mi dnes připomněl, že odvaha zkusit něco nového nezná věk. A díky i všem, kteří pomáhají lidem vidět svět, třeba i jen skrze obrazovku telefonu.
