Článek
Foto-fiasko v metru: Když fotobudka hraje na schovávanou s realitou (a já se směju, i když nevidím, jak vypadám)
Včera ráno jsem se s mou věrnou pomocnicí Terezou vydal na misi „Parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením“. První zastávka? Foto-ateliér v podzemí – tedy fotobudka v metru. Vlezl jsem dovnitř s nadějí na portrét hodný k zarámování, ale stroj měl evidentně svůj vlastní umělecký směr. Výsledkem byla série fotek, na kterých jsem vypadal jako dvojník mimozemšťana po probdělé noci. Ale co, hlavně že tam bylo vidět, že mám dvě oči (alespoň myslím). A já se u toho smál, i když jsem ty fotky neviděl! Představoval jsem si, že vypadám jako filmová hvězda, a to mi stačilo!
Odřená ruka, nikotinová pauza a tajné patro: Když se úřad stává bludištěm (smích)
Cestou na úřad jsme si s Terezou dali pěkně cigárko, to bylo moc fajn, taková nikotinová pauza před úředním maratonem. A pak jsem si ještě stihl odřít ruku o nějakou lampu nebo co, ale Tereza za to fakt nemohla, to se prostě stane, když člověk nevidí! Po hodině v metru a autobuse jsme dorazili na úřad. Recepce? Vypadala asi jako kontrolní stanoviště z nějaké sci-fi komedie, všude nekonečný prostor. Ale paní recepční nám s úsměvem sdělila číslo dveří, takže patro jsme museli odhadovat. Naštěstí nás výtah vyvezl do správného patra.
Úřednické nůžkové rodeo: Když se stříhá s vášní a humorem
Předal jsem paní úřednici fotku a čekal, co se bude dít. A pak to začalo! Vytáhla obří nůžky a pravítko a pustila se do stříhání s takovou vervou, že by jí záviděl i Edward Střihoruký! Ale evidentně měla svůj vlastní styl. Místo měření fotky přiložila pravítko a stříhala podle něj. Po třech pokusech (a několika mých tichých modlitbách) byl rozměr konečně správný. Paní úřednice pak s triumfálním úsměvem průkaz zalaminovala. Jo a samozřejmě jsem musel ještě předložit občanku a průkaz ZTP, aby se ujistila, že nejsem podvodník, který chce zdarma parkovat.
Podpisový tanec: Když se pero stává kompasem v neznámém prostoru (a já se směju, i když nevidím, kam píšu, a paní úřednice mi radí jak GPS)
A pak přišel čas na podpis. Vzal jsem do ruky pero a pokusil se trefit do malého rámečku, ale bez zraku je to jako hledat jehlu v kupce sena. Paní úřednice mi s úsměvem trpělivě popsala, kde přesně se rámeček nachází, a mírně vedla mou ruku, abych se trefil. Bylo to jako navigovat se v neznámém prostoru a měl jsem pocit, že se podepisuju na Měsíci.
Happy end s úsměvem: Parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením a historka k nezaplacení (a cigareta na oslavu!)
A tak jsem získal svůj parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením. Sice s fotkou, na které vypadám jako po probdělé noci a s podpisem, který by se hodil spíš na dětskou kresbu, ale s příběhem, který budu vyprávět na každé party. Na úřadě jsme strávili necelou půlhodinku a paní úřednice byla neskutečně milá. Takže, pokud se chystáte pro parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením, připravte se na nečekané. A hlavně, nezapomeňte si vzít s sebou smysl pro humor, možná i náhradní fotku a trénink na podpis! A hlavně, smějte se, protože smích je nejlepší parkovací místo na světě! A nezapomeňte na kapesníky, protože slzy smíchu jsou zaručeny! A pro jistotu si vezměte i cigarety, protože nikotinová pauza nikdy neuškodí! Já jsem si hned po úřadě zapálil na oslavu!
