Článek
Včera byl pro mě jeden z těch dnů, na které se nezapomíná. Přišla cvičitelka Kristýna a s ní i Quenty, můj budoucí vodicí pes, můj čtyřnohý průvodce a přítel. Tentokrát to nebyla jen běžná návštěva. Quenty se totiž přišel podívat, kde bude brzy doma. Cítil jsem, že i pro něj to byl důležitý okamžik a krok směrem k novému začátku, který budeme žít společně.
Jakmile jsme vstoupili do bytu, Quenty se pustil do objevování. Každý kout si poctivě očichal, všechno chtěl poznat a pochopit. Jeho zvědavost mě bavila i dojímala zároveň. Při svém průzkumu byl tak důkladný, že se mu podařilo lehce se zamotat do závěsu, naštěstí to skončilo jen malou legrací a závěs to přežil. Ten okamžik mě rozesmál a krásně odlehčil atmosféru. Byl to takový důkaz, že i z vodicího psa se nejdřív musí stát domácí kamarád, který si prostě zvyká na nové prostředí po svém.
Společně jsme pak hledali ideální místo pro jeho pelíšek, takové, odkud na mě bude mít přirozený dohled a zároveň dost klidu. Nakonec jsme ho našli, a já měl pocit, že se tam Quenty bude cítí dobře.
Když jsme měli hotovo, vydali jsme se ven najít místo, kde bude Quenty chodit na venčení. Byla to docela výprava, ale stálo to za to. Jen pár minut od domu jsme narazili na klidné, zelené zákoutí, kde nebude rušno ani neklid. Místo, kde se budeme moci v klidu zastavit, nadechnout se a být prostě spolu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že i tyhle drobné věci, jako najít kousek místa pro obyčejné venčení, jsou součástí budování vztahu, který je založený na důvěře a souznění.
Další část dne byla o poznání náročnější. Vyrazili jsme ven mezi lidi, na poštu, k nákupnímu centru a zase zpět. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak se s Quentym půjde v reálném provozu, jak reaguje na okolí, jak zvládá rušné situace. A musím říct, že mě naprosto ohromil. Šel klidně, soustředěně, přesně. Věděl, kam směřujeme, a já jsem mohl jen důvěřovat. Označoval všechna důležitá místa s jistotou zkušeného průvodce, za což byl patřičně odměněn.
Během cesty nás několikrát zastavili lidé, někdo se chtěl zeptat, jak výcvik probíhá, jiný si chtěl Quentyho prohlédnout, obdivoval jeho klid a soustředěnost. Někteří se prostě jen usmáli nebo krátce popřáli hodně štěstí. Bylo milé vnímat, kolik empatie a zájmu kolem sebe Quenty probouzí. Díky těmto drobným zastavením jsem si znovu uvědomil, že vodicí pes nepřináší jen praktickou pomoc, ale i most mezi lidmi, otevírá dveře, které by jinak možná zůstaly zavřené.
Když jsme se po téhle malé „zkoušce“ vrátili domů, cítil jsem obrovskou vděčnost. Měl jsem radost, že naše spolupráce začíná mít tvar, a že přede mnou stojí pes, který mi nejen pomůže, ale který mi dá i kus svobody, o jaké se mi dlouho jen snilo.
Teď už netrpělivě vyhlížím polovinu listopadu. To je čas, kdy se Quenty oficiálně nastěhuje ke mně domů a kdy naše společná cesta začne naplno. Těším se na všechny ty malé i velké chvíle, na první rána, kdy spolu vyrazíme ven, na nové trasy, které se budeme učit, i na ty momenty, kdy si prostě odpočineme každý na svém místě, ale přesto spolu.
Jednou z prvních složitějších cest, které nás čekají, bude trasa do chráněné dílny Lemniskáta. Je to poměrně náročná cesta plná detailů, které si budu muset zapamatovat. Ale s Quentym po boku se na ni těším. Vím, že to zvládneme, protože když tě vede někdo, komu naplno důvěřuješ, cesta přestává být obyčejnou chůzí. Stává se symbolem svobody, samostatnosti a přátelství, které překonává překážky.
Na závěr chci z celého srdce poděkovat všem, kteří mi s Quentym pomáhají, především Kristýně za její trpělivost, péči a lidskost, a také všem ve výcvikovém středisku, kteří dávají do své práce tolik srdce. Díky vám mám možnost udělat další krok k samostatnosti a k životu, kde už se nemusím spoléhat jen na druhé, ale mohu se spolehnout i na svého psího parťáka.
