Článek
V tu chvíli jsem ale pochopil, že moje radost může být jeho záchranou. Tak jsem mu Pluta přenechal. Pluto měl být můj nový vodicí pes. Můj průvodce. Pomocník. Kamarád. Už jsem se na něj opravdu moc těšil. Byl jsem připravený mu otevřít celé své srdce i dveře. Granule byly objednané, představy v hlavě rozběhlé. Prostě všechno směřovalo k našemu společnému začátku.
Volala mi paní vedoucí střediska výcviku vodicích psů. Hlas měla klidný, ale bylo v něm něco, co mi okamžitě napovědělo, že tenhle hovor nebude rozhodně obyčejný.
Vyprávěla mi o jiném Pavlovi. O mladém klukovi, který náhle přišel o svého vodicího psa. Nebyl to „jen pes“. Byl to přítel, součást života, jistota, kotva. Byli nerozluční. A najednou, bez varování, pes ochrnul, přestal jíst, přestal se hýbat. Během několika dní odešel. Bylo mu pouhých pět let. Diagnóza? Neoperovatelný nádor v hlavě.
Zůstala po něm prázdnota. A Pavel, mladý, aktivní, plný života, najednou nevěděl, kudy dál. Ztratil nejen vodicího psa, ale i kus sebe. A hlavně – svého nejlepšího přítele a naději.
Ve středisku neměli žádného jiného psa, kterého by mu mohli dát. Jen jednoho, který byl právě připravený k předání. Pluta. Mého Pluta.
A tak jsem poslouchal, mlčel, přemýšlel. A pak jsem řekl to nejdůležitější slovo: ano.
Řekl jsem ano Pavlovi, ano jeho bolesti, ano možnosti změnit jeho příběh. V tu chvíli už nešlo o mě. Šlo o to, co je správné. A moje srdce to vědělo.
Paní vedoucí mi později s dojetím vyprávěla, jakou měl Pavel radost. Jak mu Pluto vrátil jiskru do očí a naději do duše. A že na mě ve středisku myslí. Že až přijde čas, najdou pro mě ideálního parťáka. Třeba z budoucího vrhu Q. Ale teď… teď patří Pluto jemu.
A já? Já nejsem ten, kdo o něco přišel. Jsem ten, kdo mohl někomu jinému dát zpátky kousek světla. A to je dar, který se nepočítá v kilometrech ušlapaných s holí, ale v tlukotu srdce.
Na závěr:
Plutíku, děkuju ti, že jsi. A Pavle – ať vás společná cesta znovu zavede do světa, kde je i ve tmě jasněji, když jdete dva.
