Článek
Co když jste závislí na vodicím psu, který vám pomáhá bezpečně se pohybovat ve městě, ale neumí vám říct, kdy a kde přesně vykonal potřebu? Tohle je realita mnoha nevidomých lidí, kteří mají psa jako svého věrného průvodce.
Petr, nevidomý muž z Prahy, se s tímto problémem setkává každý den. „Můj vodicí pes Max je můj největší pomocník, moje oči,“ říká. „Ale když jde o sběr exkrementů, často nevím, na co se mám vlastně soustředit. Nemohu vidět, kdy Max potřebuje, a když už to udělá, nemohu vidět, kde přesně zůstaly stopy. Sbírat to bez pomoci je pro mě skoro nemožné.“ Petr se snaží být zodpovědný a vždy má u sebe pytlíky, ale stejně často potřebuje pomoc svých přátel nebo sousedů, kteří mu s úklidem pomáhají.
Jana z Brna má podobné zkušenosti. „Vždy si beru pytlíky, ale nikdy nevím, jestli jsem něco nevynechala, pokud to tedy vůbec najdu. Někdy mám pocit, že okolí nechápe, jak těžké to pro nás je. Bylo by skvělé, kdyby existovala nějaká technologie, která by mi s tím pomohla,“ vysvětluje.
Na druhé straně je tu Honza z Mladé Boleslavi, který situaci vidí trochu jinak. „Já prostě nesbírám,“ říká otevřeně. „Ne proto, že bych byl línej nebo nezodpovědnej, ale protože prostě nemám jak. Nevidím, kde pes něco udělal, a nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Vím, že to není ideální, ale je to realita. Kdyby někdo chtěl pomoci, určitě bych nebyl proti, ale zatím to takhle funguje.“ Honza tím poukazuje na zásadní bariéru, kterou nevidomí majitelé vodicích psů často mají a prostě nemohou splnit tuto povinnost bez vnější pomoci.
Vodicí psi jsou skvělí společníci, kteří umožňují svým nevidomým majitelům žít samostatně a bezpečně. Jsou trénovaní, aby vedli a pomáhali vyhýbat se překážkám, ale jejich školení nezahrnuje upozorňování na potřebu vykonání exkrementu ani jiné hygienické signály. To znamená, že nevidomý člověk často vůbec netuší, kdy a kde pes něco vykonal, a bez vizuální kontroly je sběr exkrementů velmi složitý.
Přestože existují zákony, které ukládají majitelům psů povinnost sbírat exkrementy, málokdy zohledňují situaci lidí s handicapem. To může vést k nespravedlnosti a pocitu, že nevidomí majitelé psů jsou nespravedlivě souzeni za to, co nemohou ovlivnit. Společnost by měla více porozumět těmto specifickým výzvám a nabídnout podporu, ať už formou dobrovolnických programů, technologické pomoci nebo zvýšené osvěty.
Přestože je tato výzva každodenní realitou, neznamená to, že by lidé s vodicími psy byli méně odpovědní nebo že by se neměli snažit. Naopak, mnoho z nich si velmi váží svého psa a snaží se co nejvíce přispět k čistotě veřejných prostor. Jen potřebují trochu pochopení a pomoc od svého okolí.
Příběhy Petra, Jany a Honzy nám ukazují, že péče o psa je pro ně nejen otázkou odpovědnosti, ale také výzvou, která vyžaduje podporu společnosti. Když se o tom budeme otevřeně bavit a hledat řešení, můžeme společně vytvořit prostředí, kde budou všichni, vidící i nevidomí, žít lépe a bez zbytečných překážek.
