Článek
„Báro, to už vážně stačilo!“ vyhrkla Klára, když hodila svůj telefon na stůl tak prudce, až se obrazovka krátce rozsvítila a zhasla. „Každičký den to samé. Každičký jeden den!“
Bára se na ni provinile podívala, svírajíc v dlani svůj starý véčkový mobil, z něhož už čísla na tlačítkách dávno vybledla. „Klárinko, nedělám to schválně. Zase jsem to zapomněla. Hlava už prostě neslouží tak jako dřív.“
Klára začala nervózně přecházet po místnosti. „Zapomněla! Vysvětlovala jsem ti to stokrát. Když ti volám, zmáčkneš zelené tlačítko. Zelené! Ne červené, ne šedé – zelené!“
„Ale já mačkala zelené…“
„Ne, babi! Mačkala jsi červené.
Slyšela jsem ten krátký tón.
Zavěsila jsi mi!“
Bára bezradně sklopila oči ke svému telefonu. Byl to malý, obouchaný přístroj, který se jí často zdál příliš malý na ovládání a příliš složitý na pochopení. V duchu si vzpomněla na časy, kdy v bytě stál jeden pevný telefon, který sdíleli všichni členové rodiny i sousedé. Tehdy bylo všechno jednodušší.
„A co když ten telefon vlastně ani nepotřebuju?“ zašeptala.
Klára se zarazila a její výraz ztuhl. „Jak to myslíš? Co když se ti něco stane? Co když se budu chtít jen zeptat, jak se máš? Co když budu mít o tebe strach?“
Bára se slabě usmála. „Dobře. Nauč mě to znovu.“
Klára si sedla vedle ní a vzala babiččin telefon do ruky. Sama měla dlouhé, upravené prsty s decentní manikúrou. Bářiny ruce, pokryté pigmentovými skvrnami, s klouby poznamenanými věkem, působily vedle nich jako z jiné epochy.
„Když ti někdo volá, rozsvítí se obrazovka. Tady vlevo je zelené tlačítko – přijmout hovor. Vpravo červené – odmítnout. Zapamatuj si to takhle: zelená jako jaro, červená jako zákaz. Zelená je správně.“
„Zelená jako jaro, červená jako zákaz,“ zopakovala Bára pomalu, jako by to byla básnička.
„A když mi chceš zavolat, klikneš na moji fotku v kontaktech. Tady. Máš to nastavené. Pod fotkou je napsáno ‚Klára vnučka‘. Klikneš a telefon mě automaticky vytočí.“
Bára se zahleděla na obrazovku. Byla tam opravdu Klářina usměvavá tvář – svěží, mladá, odhodlaná. Úplně jiná než ta skutečná Klára, která před ní seděla unavená a podrážděná.
„A co když zapomenu, kde je ta fotka?“ zeptala se Bára.
„Je úplně první v seznamu. Nemůžeš ji přehlédnout.“
„A co když se telefon rozbije?“
„Nerozbije se,“ povzdechla si Klára. „Ale kdyby náhodou, napíšu ti moje číslo na lístek a přilepím ho na lednici.“
„Jenže já lednici skoro nepoužívám. Vždyť skoro nic nejím…“
„Tak použiješ pevnou linku.“
„Tu už nemám. Říkala jsi, že je zbytečná, když mám mobil.“
„Tak si půjčíš telefon od sousedů.“
„Já s nimi nemluvím. Jsou mladí, pořád někde lítají. Nemají na mě čas.“
Klára si sedla zpátky na gauč a skryla tvář do dlaní. „Nevím, co dělat. Volám ti každý den. A ty to nezvedáš. Mám strach, že se ti něco stalo. Přijdu za tebou – a ty jsi v pořádku. Jen jsi zase zmáčkla špatné tlačítko.“
„Omlouvám se, Klárko. Nechci tě trápit.“
„Vím, že nechceš. Ale stejně mě trápíš.“
Bára se podívala na své ruce. Dřív s nimi zvládla všechno – vařit, prát, utírat slzy, chovat vnouče. Dneska nezvládly stisknout jedno správné tlačítko.
„Pamatuješ, když jsi byla malá? Koupili jsme ti plastový růžový telefon. S obrovskými tlačítky. Volala jsi s ním celé hodiny medvídkovi.“
Klára se usmála. „Pamatuju. Učila jsem se na něm čísla.“
„A teď já musím začít znova.“
„Tak to pojďme zkusit ještě jednou. Zavolám ti a ty mi to zvedneš. Zelené tlačítko. Souhlasíš?“
„Souhlasím.“
Klára vzala svůj telefon, našla Bářino číslo a zavolala. Bářin mobil zavibroval. Na displeji se objevila Klářina fotka.
„Vidíš mě?“ zeptala se Klára.
„Vidím,“ přikývla Bára.
„Tak teď stiskni zelené tlačítko. Tady.“
Bářina ruka se zvedla… a pomalu, téměř automaticky, zamířila k červenému. Klára rychle chytila její zápěstí.
„Ne, babi. To druhé. Zelené.“
„Jo, promiň. Já vím. Zelené.“
Tentokrát to zvládla. Telefon zapípal a v dalším okamžiku Bára uslyšela známý hlas – blízký a přesto z telefonu.
„Babi, slyšíš mě?“
„Slyším! Povedlo se!“
„Paráda! A teď to zopakujeme ještě několikrát.“
Trénovaly půl hodiny. Klára volala, Bára zvedala. Z deseti pokusů se jí to povedlo sedmkrát. Třikrát sáhla po červeném.
„Babi, proč pořád mačkáš červené?“ ptala se Klára unaveně.
Bára jen pohladila svůj starý telefon a s úsměvem řekla: „Protože jsem zvyklá na jiný svět. Svět, kde telefon byl v chodbě, a když zazvonil, celý dům ztichl. Tehdy dávalo všechno smysl. A možná… bylo i víc slyšet.“
