Článek
Když jsem před několika lety nastoupil do nové práce, rychle jsem si všiml, že auto je mezi kolegy tak trochu otázkou společenského postavení. Kdo přijel v novém SUV, měl okamžitě pozornost. Kdo měl starší vůz, raději se o něm příliš nezmiňoval. A potom jsem tam byl já. Člověk, který každé ráno vystoupil z autobusu s batohem na zádech.
Jeden kolega si ze mě kvůli tomu dělal pravidelně legraci. Měl tehdy nové, poměrně drahé auto a evidentně si na něm zakládal. Kdykoliv pršelo nebo byla zima, nezapomněl poznamenat, že by mi možná měl půjčit klíčky, abych už nemusel čekat na zastávce. Občas se mě ptal, jestli jsem si už našetřil alespoň na ojetinu, nebo jestli pořád čekám na výhodnější spoj.
Nejdřív jsem se tomu smál. Později mi ale začalo docházet, že za jeho poznámkami je přesvědčení, že člověk bez pěkného auta vlastně nic nedokázal. Jenže já měl trochu jiné priority. Bydlel jsem v pronájmu, neměl žádné dluhy a snažil jsem se každý měsíc odkládat část výplaty. Nechtěl jsem si kupovat věci jen proto, abych vypadal úspěšně před ostatními.
Když jsem si spočítal, kolik by mě stálo nové auto, rozhodl jsem se zatím zůstat u autobusu. Nešlo jen o samotnou pořizovací cenu. Musel bych platit pojištění, servis, pneumatiky, pohonné hmoty a další výdaje, které se postupně nasčítají. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že auto má své výhody. Jenže v té době jsem ho k životu nutně nepotřeboval.
Kolega mezitím žil úplně jinak. Pořídil si ještě dražší model, než původně plánoval. Vyprávěl, jak dobře vypadá, kolik má výkonu a jak se na něj lidé otáčejí. Jenže s autem přišla také pořádná měsíční splátka. K tomu provoz, servis a další náklady. Když jsem se ho jednou zeptal, jestli mu po všech výdajích něco zbývá, mávl rukou. Prý se přece musí také trochu žít.
Já mezitím pokračoval ve svém nudném systému. Každý měsíc jsem si nejprve odložil peníze na rezervu a potom pravidelně investoval část příjmu. Nešlo o žádné závratné částky, ale postupem času se začaly sčítat. Některé peníze jsem nechával na spořicím účtu, jiné posílal do dlouhodobých investic. Ne každý měsíc byl ideální a hodnota investic občas klesala, ale snažil jsem se držet svého plánu.
Po několika letech se naše situace začala výrazně lišit. Já měl vytvořenou finanční rezervu, investiční portfolio a žádné spotřebitelské úvěry. Kolega měl pořád krásné auto, ale také několik finančních závazků. Když přišly nečekané výdaje, začal si stěžovat, že mu na účtu nezůstává skoro nic. Jednou dokonce přiznal, že další větší oprava auta by pro něj byla pořádný problém.
Nechci tvrdit, že za všechny jeho potíže mohlo auto. Každý máme jiné příjmy, povinnosti a životní situaci. Jenže v jeho případě se postupně ukázalo, že si pořídil životní styl, který si mohl dovolit pouze za předpokladu, že všechno půjde podle plánu. Jakmile se něco pokazilo, začal mít problém.
Nejzajímavější rozhovor jsme spolu vedli nedávno. Zase jsme se potkali před kanceláří a on si všiml, že přicházím z autobusové zastávky. Tentokrát už žádné vtipy neměl. Začal se mě vyptávat, jak jsem dokázal našetřit tolik peněz a jestli mi investice opravdu něco vydělávají. Překvapilo mě to, protože ještě před pár lety považoval můj způsob života za směšný.
Vysvětlil jsem mu, že žádný tajný trik nemám. Jen jsem se snažil neutratit všechno, co jsem vydělal. Neznamená to, že nikdy nebudu mít auto. Až ho budu skutečně potřebovat, rád si ho pořídím. Jen nechci, aby mi několik let určovalo život podle toho, kolik musím každý měsíc poslat leasingové společnosti.
Když jsem ten den odcházel na autobus, uvědomil jsem si jednu věc. Dřív jsem se občas cítil trochu trapně, když jsem stál na zastávce a kolem mě projížděla drahá auta. Dnes už to tak nevnímám. Nemám potřebu dokazovat svou hodnotu značkou na kapotě.
Kolega má stále krásné auto a já stále jezdím autobusem. Rozdíl je v tom, že já mám díky svým rozhodnutím větší finanční klid. A pokud si někdy koupím vlastní vůz, chci, aby to byla moje svobodná volba, ne závazek, který mi bude každý měsíc připomínat, že jsem si chtěl před ostatními něco dokazovat.
