Článek
Když jsem nastoupil do první pořádné práce, měl jsem pocit, že dospělost poznám podle toho, co si člověk může dovolit. Nové auto, značkové oblečení, dovolená u moře a večery v restauracích. Přesně tak totiž vypadal život několika kolegů, se kterými jsem trávil většinu pracovního týdne. Sotva přišla výplata, začali plánovat, co si koupí, kam pojedou a čím příště překvapí ostatní.
Já jsem měl úplně jiné starosti. Po zaplacení nájmu, jídla a běžných výdajů jsem si nechával část peněz na účtu a přemýšlel, jak s nimi naložit. Nechtěl jsem je jen utratit. Zajímalo mě, jestli existuje způsob, jak si postupně vytvořit majetek, který mi jednou umožní nebýt celý život závislý pouze na výplatě.
Poprvé jsem se o akcie začal zajímat díky známému, který mi vyprávěl o dlouhodobém investování. Nešlo o žádného burzovního milionáře. Pracoval v běžné kanceláři, jezdil starším autem a o penězích mluvil bez velkých gest. Vysvětlil mi, že nemusím každý měsíc hledat zázračnou akcii, která mi vydělá jmění. Můžu pravidelně investovat menší částky do široce diverzifikovaných fondů a dát jim čas.
Znělo to jednoduše. Možná až příliš jednoduše na to, aby tomu člověk v době, kdy touží po rychlém výsledku, skutečně věřil.
Začal jsem proto opatrně. Nastavil jsem si pravidelnou měsíční investici a rozhodl se, že nebudu posílat na burzu peníze, které budu potřebovat na nájem nebo nečekané výdaje. Nejdřív jsem si vytvořil základní finanční rezervu a teprve potom začal investovat část výplaty. Nebyla to žádná závratná částka. Někdy šlo o několik tisíc korun, jindy jsem mohl přidat víc. Hlavní bylo, že jsem si vytvořil návyk.
Kolegové si mezitím začali pořizovat auta.
První koupil ojeté BMW, na které byl patřičně hrdý. Druhý si vzal úvěr na nové SUV, protože podle něj nemělo smysl jezdit v něčem, co nemělo parkovací senzory a vyhřívaná sedadla. Třetí si pořídil sportovní vůz, přestože bydlel v pronájmu a každý měsíc si stěžoval, že mu po zaplacení všech účtů skoro nic nezbývá.
V práci se z aut stalo pravidelné téma. Porovnávali jsme motory, výbavu, zrychlení a ceny servisních prohlídek. Když někdo přijel novým vozem, ostatní si ho chodili prohlížet. Byla to taková neoficiální soutěž, ve které se nepočítalo, kolik člověku zůstalo na účtu, ale jak drahá věc mu stála před budovou.
Já jsem jezdil starší Škodovkou, která sice neměla žádnou prestiž, ale spolehlivě mě dopravila do práce. Když se mě kolegové ptali, proč si nekoupím něco lepšího, odpovídal jsem, že mi současné auto stačí.
„Ty jsi snad jediný člověk, kterému nevadí jezdit v něčem tak obyčejném,“ smál se jeden z nich.
„Mně vadí hlavně platit za něco, co nepotřebuju,“ odpověděl jsem tehdy.
Měl jsem pocit, že jsem pronesl docela rozumnou větu. Jenže oni se tomu zasmáli a dál řešili, jaký model by si mohli pořídit příště. V jejich očích jsem byl člověk, který si neumí užívat života. V jejich představách jsem měl dost peněz na lepší auto, ale zbytečně se omezoval.
A abych byl upřímný, někdy jsem o tom pochyboval i já.
Když jsem viděl, jak kolegové odjíždějí z práce v naleštěných autech, zatímco já mířím na parkoviště ke své staré škodovce, nebylo mi to úplně jedno. Člověk si může stokrát opakovat, že mu na názoru ostatních nezáleží, ale když se kolem něj neustále něco poměřuje, začne o sobě pochybovat.
Občas jsem měl chuť investování na pár měsíců přerušit, vybrat část peněz a koupit si něco, co by mi také udělalo radost. Jenže pokaždé, když jsem si otevřel nabídku nových aut, začal jsem počítat. Kolik by mě stálo samotné auto, kolik pojištění, servis, pneumatiky a případné financování. A kolik by mě stálo, kdybych stejnou částku nechal dlouhodobě investovanou.
Ty výpočty mě většinou vrátily zpátky na zem.
Neznamenalo to, že jsem si nikdy nic nedopřál. Jezdil jsem na dovolené, chodil s přáteli ven a kupoval si věci, které mi dávaly smysl. Jen jsem se snažil nekupovat něco pouze proto, abych před ostatními vypadal úspěšně.
První roky přitom nebyly nijak oslnivé. Každý měsíc jsem posílal peníze na investiční účet a občas se díval, jak se jejich hodnota mění. Někdy jsem byl v plusu, jindy v mínusu. Jednou jsem otevřel účet a zjistil, že hodnota portfolia klesla o tolik, kolik jsem si několik měsíců odkládal stranou.
To nebyl příjemný pocit.
Najednou jsem si říkal, jestli nebylo lepší nechat peníze na spořicím účtu, kde bych alespoň viděl, že tam pořád jsou. Kolega mezitím zaparkoval před kanceláří další auto a s úsměvem oznámil, že si splnil sen. Já měl na obrazovce červená čísla a musel se sám sebe ptát, jestli vůbec vím, co dělám.
Nakonec jsem se rozhodl neprodávat jen ze strachu. Investoval jsem dlouhodobě a věděl jsem, že kolísání trhu k tomu patří. Zároveň jsem si uvědomil, že musím rozumět tomu, do čeho peníze posílám, a nepodstupovat riziko, které by mě mohlo donutit prodávat v nejhorší možnou chvíli. Přestal jsem kontrolovat portfolio každý den a soustředil se na práci, vlastní rozvoj a pravidelnost.
Roky plynuly.
Někteří kolegové si pořídili druhé auto, jiní začali měnit vozy každé tři nebo čtyři roky. Jeden z nich si vzal další úvěr, protože chtěl model, který se mu líbil ještě víc než ten předchozí. Na sociálních sítích sdíleli fotografie z dovolených, nových interiérů a víkendových výletů. Vypadali spokojeně a já jim jejich radost nechtěl kazit.
Jenže postupně se začaly objevovat i jiné rozhovory.
Jeden kolega si stěžoval, že mu po zaplacení splátek nezbývá skoro nic. Další musel odložit rekonstrukci bytu, protože potřeboval vyřešit drahou opravu auta. Třetí přiznal, že by chtěl změnit práci, ale nemůže si dovolit několik měsíců nejistoty, protože má vysoké pravidelné výdaje.
Nešlo o to, že by jejich auta byla automaticky špatná rozhodnutí. Každý má jiné priority a někdo si může dražší vůz dovolit bez problémů. Jen jsem si začal všímat, že část lidí, kteří působili finančně nejúspěšněji, měla ve skutečnosti velmi malý prostor pro nečekané situace.
Já jsem mezitím pokračoval ve svém plánu. Když mi vzrostl příjem, zvýšil jsem také částku, kterou jsem investoval. Ne všechny peníze, které jsem vydělal navíc, jsem automaticky poslal na trh. Něco jsem využil na lepší bydlení, něco na zážitky a část jsem si ponechal jako rezervu. Chtěl jsem, aby mi investování pomáhalo žít lépe, ne abych se kvůli němu musel každý den něčeho vzdávat.
Největší rozdíl se ale neukázal po pěti ani po sedmi letech. Přišel až mnohem později, když jsem si po patnácti letech sedl a poprvé opravdu spočítal, kam jsem se dostal.
Moje portfolio už nebylo jen několika tisíci korunami, které jsem si odkládal stranou. Pravidelné vklady, reinvestované výnosy a dlouhý čas se postupně spojily do částky, kterou bych si na začátku vůbec nedokázal představit. Nebylo to tak, že bych každý rok vydělával jen peníze. Zažil jsem poklesy, období stagnace i chvíle, kdy jsem měl pocit, že se nic neděje. Výsledek se ale postupně skládal.
Zároveň jsem neměl žádné drahé auto na splátky. Moje starší škodovka už dávno dosloužila a později jsem si koupil novější vůz, který mi vyhovoval. Jen jsem si ho pořídil ve chvíli, kdy jsem věděl, že mě jeho cena nevyřadí z finančního plánu a že kvůli němu nemusím sahat do rezervy.
A právě tehdy jsem si uvědomil, že jsme si s některými kolegy vlastně vyměnili role.
Ti, kteří kdysi přijížděli do práce v drahých autech a s úsměvem se ptali, kdy si konečně pořídím něco pořádného, dnes často řešili, jak zvládnout rostoucí výdaje. Někteří měli stále krásné vozy, ale také vysoké splátky. Jiní se rozhodli auta prodat nebo se vrátit k levnějším modelům. A pár z nich mi začalo pokládat otázky, které jsem před lety slýchal jen od lidí, kteří se o investování zajímali.
„Jak jsi vlastně začínal?“
„Kolik jsi každý měsíc investoval?“
„A co když přijde další propad?“
Bylo zvláštní poslouchat tyhle otázky od lidí, kteří se mi kdysi smáli. Neměl jsem ale potřebu jim něco dokazovat. Nechtěl jsem jim vyčítat jejich auta ani se tvářit, že jsem všechno věděl lépe. Každý jsme se rozhodovali podle toho, co nám tehdy připadalo důležité.
Jednou jsme po práci seděli s bývalým kolegou na kávě. Dříve jezdil sportovním vozem, který obdivovala půlka kanceláře. Teď měl obyčejné auto a mluvil o tom, že by chtěl začít investovat. Přiznal mi, že za posledních několik let utratil obrovské peníze za výměny vozů, úroky, servis a další výdaje. Nelitoval všechno, protože si auta užíval. Jen si dnes přál, aby vedle nich budoval i něco dalšího.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptal se mě. „Že jsem si vždycky myslel, že si nové auto kupuju za peníze, které vydělávám. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, co všechno za ty peníze už nikdy nekoupím.“
Ta věta mi zůstala v hlavě.
Ne proto, že by člověk neměl kupovat auta, cestovat nebo si užívat života. To by byla nesmyslná lekce. Peníze mají sloužit člověku, ne naopak. Ale každé rozhodnutí má svou cenu, a ta není vždycky vidět na účtence. Když utratím peníze za nové auto, získám pohodlí, radost a možná i trochu prestiže. Zároveň se vzdávám možnosti tyto peníze použít jinak.
U investování je to podobné, jen v opačném směru. Když si každý měsíc odložím část výplaty, vzdám se možnosti utratit ji okamžitě. Na oplátku získávám šanci, že se moje peníze budou dlouhodobě zhodnocovat. Žádná jistota v tom není. Trhy mohou klesat a výsledky mohou být horší, než člověk očekává. Ale pokud má rozumný plán, dostatečnou rezervu a dlouhý horizont, může si postupně vytvořit větší finanční možnosti.
Dnes už se na své kolegy nedívám jako na lidi, kteří udělali chybu. Někteří si auta užívali a jejich rozhodnutí jim přinesla radost. Jiní zjistili, že je drahý životní styl svazuje víc, než čekali. Stejně tak ani já nemám vyhráno navždy. Moje portfolio se může zmenšit, výdaje mohou vzrůst a budoucnost není zaručená jen proto, že jsem patnáct let investoval.
Rozdíl je v tom, že mám větší možnost volby. Nemusím zůstávat v práci pouze proto, že potřebuji každý měsíc pokrýt vysoké splátky. Můžu přemýšlet o změně zaměstnání, dát si čas na rozhodnutí nebo si dovolit období, kdy nebudu vydělávat tolik jako dřív. Nemusím všechno řešit okamžitě a pod tlakem.
A právě to pro mě dnes znamená skutečný finanční úspěch. Ne to, že mám na účtu konkrétní částku nebo že si můžu koupit dražší auto než někdo jiný. Je to pocit, že mě každá nečekaná událost nemusí okamžitě dostat do problémů a že moje budoucnost nezávisí jen na příští výplatě.
Kdybych se mohl vrátit do doby, kdy jsem začínal, poradil bych sám sobě jediné: nesnaž se vypadat bohatě, snaž se vybudovat si možnosti. A hlavně se nesnaž investovat peníze, které potřebuješ na běžný život. Nejdřív si vytvoř rezervu, potom investuj pravidelně a rozumně a nepovažuj každý pokles trhu za katastrofu.
Kolegové tehdy viděli moje staré auto a mysleli si, že si nemůžu dovolit lepší. Já jsem viděl jejich nová auta a někdy jsem si zase myslel, že si užívají život lépe než já.
Dnes vím, že ani jeden pohled nemusel být pravdivý.
Nikdy totiž nevíte, jak na tom člověk skutečně je, když vidíte jen to, co si koupil. Drahé auto nemusí znamenat finanční problémy, stejně jako obyčejné auto nemusí znamenat bohatství. Rozhodující jsou také dluhy, úspory, příjmy, výdaje a to, kolik svobody člověku po zaplacení všeho skutečně zbývá.
Já jsem si vybral cestu, na které jsem dlouho neměl moc co ukazovat. Žádné nové auto před kanceláří, žádné obdivné pohledy a žádné rychlé vítězství. Jen pravidelné investice, občasné pochybnosti a roky, kdy se výsledek skládal pomalu.
Až časem jsem pochopil, že některé finanční rozdíly nejsou vidět na první pohled. Vznikají nenápadně, měsíc po měsíci, rozhodnutím, která se sama o sobě zdají malá.
Po patnácti letech jsme si s kolegy nevyměnili role proto, že bych byl chytřejší nebo že by oni byli hloupí. Jen jsme se vydali různými směry. Oni utráceli větší část peněz za věci, které mohli používat hned. Já jsem část peněz odkládal na budoucnost, kterou jsem si tehdy neuměl přesně představit.
Dnes mám díky tomu větší finanční rezervu a více možností rozhodovat o vlastním životě. A když se mě někdo zeptá, jestli se mi vyplatilo jezdit roky ve starém autě a kupovat akcie, odpovídám, že nešlo o auto ani o akcie.
Šlo o to, abych jednou nemusel dělat každé důležité rozhodnutí podle toho, kdy přijde další výplata.
