Příběhy rodin rozbitých dějinami a další badatelské útržky

Články naleznete zde:

Oba texty jsou jako červenou nití prodchnuty návštěvou Paula Löwyho v Teplicích, jehož dědečkové Fritz Kennemann a Ferdinand Löwy jsou důležitými postavami v teplické historii dvou na první pohled odlišných, ale úzce provázaných světů – divadelního a židovského.

Při psaní obou textů mi ze stolu odpadaly badatelské útržky, které do témat obou článků zapadaly jen okrajově nebo pro jejich písemné rozvětvení nebyl prostor. Protože vás o ně nechci ochudit, věnuji jim tento článek, k jehož zasazení do kontextu vám doporučuji přečtení dvou jeho předchůdců.

Ze našeho vzájemného dopisování s Paulem Löwym vyplynulo, že Fritz Kennemann, ředitel teplického divadla v letech 1929–1933, byl po své smrti (4. února 1938) zpopelněn a urna s jeho popelem byla uložena pod jednoduchý náhrobní kámen v okolí Teplic, na místě, které Paul nedokázal specifikovat. Při prohlížení dobových fotografií jsem poskládal alespoň pár indicií. Náhrobní kámen byl zhotoven z teplického ryolitu, specifického svým načervenalým zabarvením. Jedná se o sopečnou horninu vyplňující teplicko-altenberskou kalderu (sopečný kráter). V okolí náhrobku se nacházel březový háj, za nímž byla patrná jakási vyvýšenina. Fritz Kennemann byl velkým milovníkem přírody, a s Teplicemi, v nichž pobýval deset let a zažil zde vrchol divadelní kariéry, jej pojilo silné pouto. Poskládáním těchto útržků se mi vyjevil obraz místa, kde by hrob mohl být původně instalován, a to na Písečném vrchu, tedy na zdáli viditelném kopci, nacházejícím se mezi městskými částmi Šanov a Prosetice. Ten je tvořen z teplického ryolitu (snadná dostupnost kamene k odloupnutí a opracování kameníkem), jeho část dodnes pokrývají zbytky březového háje a na vyvýšeném místě nad břízami je dnes teplická hvězdárna. Z vrchu je báječný výhled na panorama města a na hřebeny Krušných hor. Ačkoliv původní místo Kennemannova posledního odpočinku je pouze domnělé, indicie vedoucí k tomuto zjištění jsou více než silné. Pravdou však nadále zůstává, že krajina v okolí Teplic prošla ve druhé polovině 20. století proměnami a březový háj pod kopcem by jako jediný argument (s ohledem na široké pásmo okolních lesů) těžko obstál. Závěr proto ponechávám na uvážení těch z vás, kteří toto místo znáte.

Hrob byl z iniciativy Liselott Reger, Kennemannovy poslední životní partnerky, po roce 1945 přesunut na teplický hřbitov, kde byl posléze v 90. letech zlikvidován.

Poté co jsem se dozvěděl, že druhou teplickou adresou Fritze Kennemanna a jeho rodiny byla Březinova ulice 1892/7 (tehdy Heinrich-Bank-Strasse) a s touto skutečností seznámil její současné obyvatele, uvědomil jsem si, že velké uliční jeviště má v každém domě malé zákulisí, ve kterém se mimo hlavní scénu odehrávají všechny podstatné dějové zvraty bez přikrašlování. Většina příběhů zmizí s obyvateli domu a je navždy zapomenuta. Některé příběhy se dají snadno dohledat, přičemž člověk nemusí chodit až na konec města, ale začít může ve své ulici.

V mnoha českých městech se nacházejí kameny zmizelých (tzv. Stolperstein), dlažební kostky s mosazným povrchem vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu nebo nacistického režimu. Kolem dvou kamenů zmizelých chodím každý den. Jsou vsazené nad sebou a nesou jména Helene Kompert a Richard Kompert, manželů kdysi obývajících dům v ulici Baarova 1584/8 (tehdy Lessing-Strasse; Gotthold Ephraim Lessing byl německý básník, literární a divadelní kritik, spisovatel, filosof a tvůrce německého měšťanského dramatu, pozn. aut.). Jejich příběh se přede mnou bezděky rozvinul, když jsem získával informace o rodině Paula Löwyho z dochovaných archů mapujících sčítání lidu v Teplicích ve 20. a 30. letech min. stol. Pak stačilo bádat v dostupných genealogických zdrojích a v internetových sbírkách Institutu Terezínské iniciativy, které mě navedly k dalším pramenům.

Richard Kompert se narodil 24. listopadu 1884 v Teplicích manželům Friedrichu a Hermině Kompertovým. Patrně ve 20. letech 20. stol. zakoupil dům v Baarově ulici, který před ním vlastnil pan Schubin (křestní jméno neuvedeno), pobytem v jihopolském městě Gorlice. Toho času se oženil s Helenou, narozenou 22. dubna 1901 v rakouském Gmündu Eduardovi a Emmě Löwyovým (s rodinou Paula Löwyho je spojuje pouze příjmení). Richard a Helene byli židovského původu. Syn Paul (opět shoda jmen), jediné dítě manželů Kompertových, přišel na svět 6. července 1929 v Teplicích.

Na sklonku 30. let, kdy v Sudetech pro Židy, Čechy i odpůrce nacismu nastala dusivá atmosféra, se manželé Kompertovi se synem Paulem, stejně jako řada dalších, rozhodli utéct z Teplic do českého vnitrozemí. Dne 17. února 1939 rodina na vyzvání gestapa uprchla do Prahy, kde již žili tři Richardovi bratři Rudolf, Leopold a Hugo, z nichž první jmenovaný bydlel na adrese U Smaltovny 1381, kde rodina Kompertových nalezla dočasné útočiště a zažádala o změnu domovské příslušnosti.

V písemném vysvětlení osobních, rodinných, majetkových a výdělkových poměrů Zemskému úřadu v Praze ze dne 21. června 1939 se uvádí následující: „Richard Kompert je bývalý obchodní zástupce, nyní je bez zaměstnání. Nemovitý majetek v ceně asi 300.000 korun a kapitál asi 6.500 říšských marek má v Teplicích-Šanově. Nyní jest bez příjmu.“

Rodina přišla o majetek, finanční prostředky i o možnost si opatřit nové. Protože po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se rodina necítila bezpečně ani v Praze a možnost vycestování ze země byla mizivá, Richardovi a Heleně se zdálo, že nemají nárok na budoucnost. Největší obavy obou rodičů směřovaly k synovi Paulovi.

Od ledna 1938 v Praze fungovala norská humanitární organizace Nansenhjelpen, jejímž cílem bylo odvézt skupinu židovských dětí do Švédska. Jednotlivé děti organizace vybrala na základě doporučení českých organizací, jako byl Červený kříž (doloženy kontakty s Alicí Masarykovou), židovské obce v Praze a Bratislavě a kvakerská církev. Skupina 37 dětí ve věku od čtyř do jedenácti let se skládala z dětí z celého Československa. Mezi dětmi, které v říjnu 1939 odcestovaly vlakem do Norska, byl i desetiletý Paul Kompert.

Po příjezdu do Norska děti dále do Švédska nepokračovaly a skupina se rozdělila (o důvodu setrvání dětí v Norsku se prameny nezmiňují). Některé děti putovaly do pěstounských rodin v okolí Bergenu, jiné do Stavangeru, Trondheimu či do Osla. V dubnu 1940, po vpádu německých vojsk do Norska, rozhodli se někteří členové organizace Nansenhjelpen pro jistotu spálit celý její archiv a veškeré kartotéky. V prosinci roku 1942 se většinu dětí nakonec podařilo přesunout do Švédska. Některé z dětí našly ve Švédsku nové pěstounské rodiny, jiné žily v židovských dětských domovech v Göteborgu a ve Stockholmu. Po válce se některé z nich vrátily zpět do Norska a usadily se zde natrvalo, jiné zůstaly ve Švédsku či zamířily do Izraele či USA.

Poslední pražskou adresou, na níž byl pobyt Richarda a Heleny Kompertových evidován, je Královská třída (dnes Sokolovská) č. p. 74. Dne 10. června 1942 byli odvezeni transportem AAh, vypraveným z Terezína, do polského pracovního tábora Ujazdow (asi 15 km od ukrajinských hranic), kde oba zahynuli.

Paul se s rodiči již nikdy nesetkal. Navzdory této smutné okolnosti přežil díky záchranné akci norské organizace Nansenhjelpen a zemřel 25. dubna 2012 ve švédském Stockoholmu ve věku nedožitých 83 let. Vzpomněl si někdy na krátké desetileté období strávené v rodných Teplicích? Nepochybně ano. Oba kameny zmizelých by bez iniciativy a finančního vkladu pozůstalých nemohly být instalovány. Zda Paul Kompert svůj rodný dům ještě někdy navštívil osobně, se už nedozvíme.

Odloučení židovských rodičů od jejich dětí bylo nevyhnutelným řešením, pokud si rodiče přáli, aby děti válku přežily. Příběh podobný tomu, který prožil Paul Kompert, potkal jeho bratrance Otto Kurta Pöllingera, syna Heleniny sestry Hedwig Pöllinger. Zatímco nejmladší Helena se svými rodiči odešla z rodného Gmündu do Teplic, její starší sestry Hedwig, Otti a Elly a bratři Hermann a Karel zůstali v Rakousku. Hedwig žila ve Vídni, kde se provdala za Stefana Pöllingera a dne 14. prosince 1924 v takzvané vídeňské židovské čtvrti Leopoldstadt přivedla na svět jediného syna Otto Kurta.

Hedwig svůj židovský původ nijak neskrývala, přestože žila sekulárně. Její muž Stefan byl katolíkem. Tento do té doby nevýznamný rozdíl mezi manželi se později ukázal jako zásadní problém. Manželství Stefana a Hedwig nebylo šťastné. Stefan, podpořen nacistickou propagandou, vůči manželce projevoval svůj antisemitismus a snažil se omezovat vliv matky na syna. Roku 1936 definitivně odešel od rodiny a jeho manželství s Hedwig bylo rozvedeno.

V té době ještě Kurt netušil, že ve Vídni s otcem zůstane sám. V září roku 1939, tedy těsně před začátkem války, se Hedwig podařilo uprchnout z Rakouska do Velké Británie. Při loučení si se synem slíbili, že se později znovu shledají. Ačkoliv se rozhodnutí Hedwig utéct z Vídně a zanechat syna v nepřátelském městě, navíc s otcem, s nímž Kurt neměl nejlepší vztah, může zdát jako sobecké, je třeba brát zřetel na skutečnost, že Hedwig byla původem Židovka, zatímco Kurt, její syn, byl dle diskriminačního nacistického rasového zákona tzv. „Mischling“, tedy poloviční Žid. Toto pejorativní a zcela nesmyslné označení jej však částečně chránilo před přísnými persekucemi, uplatňovanými na Židech. Poté co Hedwig dorazila do obchodního města Market Harborough, získala pracovní vízum, vydávané židovským rakouským a německým ženám, které prchaly před nacisty, a našla si zaměstnání domácí kuchařky.

Kurt byl ubytován na vídeňské internátní škole a s matkou udržoval korespondenci, v níž se jí svěřoval s útrapami, které ve Vídni zažíval. Ve škole musel svůj původ a polohu své matky tajit. Mezi spolužáky se informace, že je „Mischling“ přesto roznesla, což bylo původem šikany a ústrků. Kurt svou školu zkrátka nenáviděl, stejně jako nenáviděl otce Stefana, který vznesl požadavek, aby svůj kontakt s matkou úplně přerušil. Když Kurt odmítl, přikázal Stefan synovi, aby odešel a už se jej nikdy nesnažil vyhledat.

V té době Kurt napsal matce Hedwig, že se nemůže obrátit s prosbou o pomoc ani na strýce, protože ti se bojí o svou bezpečnost, pravděpodobně proto, že měli židovské manželky. Vzhledem k tomu, že se blížily letní prázdniny, kdy internátní škola uzavírá brány, a Kurtovy finanční rezervy se tenčily, což mimo jiné znamenalo, že se na něm rozpadaly svršky a na nové oblečení neměl peníze, 24. května 1939 napsal matce, že si bude hledat lavičku v parku, na které by mohl přespávat.

Odpověď od Hedwig měla jediné hlavní téma – cíl, o který matka a syn celou dobu usilovali a který se zdál stále naléhavější: Kurtův útěk. Od začátku svého exilu se Hedwig snažila Kurtovi získat pracovní vízum nebo místo v dětském transportu. Dne 30. dubna 1939 její britský zaměstnavatel souhlasil s pomocí tím, že napíše výboru Kindertransport, podpoří Kurta a nakonec mu najde pracovní místo. Trvalo však dva měsíce, než se našel vhodný kandidát pro Kurtovo pracovní umístění – venkovská farma. Kurt zoufale potřeboval cestovní pas, bez něhož by veškeré snahy jeho matky přišly vniveč. Problém byl v tom, že k vycestování stále potřeboval svolení otce Stefana.

Stefan zpočátku odmítl dát synovi svolení. Rozhodující byl zásah nežidovského manžela tety Otti. Kurtův otec souhlasil s tím, že podepíše dokument, který ho zprostí jakýchkoliv dalších rodičovských povinností nebo školného. Quaker Society of Friends, klíčový organizátor Kinderstransportu Kurtovi oznámil datum odjezdu ke dni 11. července 1939, a to pouze za předpokladu, že se mu podaří získat všechny potřebné dokumenty. Kurt se ze všech sil snažit požadavkům vyhovět a 10. července, pouhý den před plánovaným odjezdem, dostal svůj pas. A tak o den později stanul na stejném vlakovém nástupišti, kde se před čtyřmi měsíci loučil s Hedwig. Kurt se tak zařadil mezi téměř 10 000 dětí, které před vypuknutím války podnikly stejnou cestu do bezpečí s organizací Kindertransport. Kdyby Hedwig zůstala se synem ve Vídni, s největší pravděpodobností by se jí nepodařilo vyjednat pro syna místo v Kinderstransportu a potkal by ji stejný osud jako její dvě sestry, které zemřely v koncentračních táborech. Kurt by tak ve Vídni zůstal úplně osamělý.

Několik desítek dopisů Kurta a Hedwig z března až července 1939 zcela náhodně objevil Kurtův syn Nik Pöllinger v podkroví rodinného domu, zabalené ve zcela nenápadné krabičce od čokolády. Protože dopisy nesou vzácné svědectví o zkušenostech předválečných uprchlíků do Velké Británie, díky projektu The Wiener Holocaust Library v Londýně byly dopisy použity k realizaci online výstavy.

Jsou období, ve kterých se i ti nejpevněji zakořenění lidé proměňují ve smutné suché listí, které dějiny rozfoukávají do všech světových stran, jsou-li dostatečně stateční a nechtějí-li být zahubeni těžkým mokrým sněhem, který po signálním vichru následuje. V naší malé zemi je řada celých území, která byla od listí starých stromů docela očištěna a mladým stromkům se v nich nedaří zapustit kořeny. Svět se zmenšil a digitalizoval, vzdálenosti z Prahy do Londýna nebo z Berlína do New Yorku se nezdají tak nepřekonatelné a s pamětníky rozesetými po celém světě lze snáze komunikovat. Pocit domova se však nedá přenést, ani nahradit. Přál bych si, aby o ten pocit domova přicházelo na světě stále méně lidí. A nám, narozeným v dnešním českém pohraničí, bych přál, abychom jej nacházeli, protože kraj, z něhož pocházíme, zůstává navždy domovem, ať už tento fakt vítáme, nebo se mu bráníme.

Martin Vršecký, 23. 7. 2024

Zdroje informací: Židovské muzeum v Praze / Institut Terezínské iniciativy / Regionální muzeum Teplice / BBC United Kingdom: „The boy left behind in Nazi Vienna“ / Tsjekkisk Norsk Forum / Geni.com / Soukromý archiv Paula Löwyho