Židé v Teplicích: Svědectví o zničení největší mimopražské komunity

Největší židovská komunita byla pochopitelně v Praze, z jejíchž kruhů je dodnes uznávána řada uměleckých osobností jako například Franz Victor Werfel, Lenka Reinerová, Franz Kafka nebo Egon Erwin Kisch. Židovský humor, který laskavým cynismem překonává neustálé balancování nad propastí, se otiskl do humoru českého. Vliv židovské kultury je s námi dodnes. Jen málokdo však ví, že druhá největší židovská komunita v českých zemích existovala v severozápadních Čechách, v Teplicích, lázeňském městě pod Krušnými horami.

V předchozím článku „Století teplického divadla v kraji bez paměti“ jsem psal o Paulu Löwym, který se svou rodinou navštívil Teplice u příležitosti dubnových oslav stého výročí Krušnohorského divadla Teplice, které v meziválečném období řídil jeho dědeček Fritz Kennemann. Zmínil jsem také jméno Paulova druhého dědečka Ferdinanda Löwyho, někdejšího předsedy teplické židovské obce. Přestože Paul Löwy vyznává sekulární způsob života, židovství je pro něho ozvěnou ze života předků, jakýmsi dědictvím, které opatruje. Na druhý den své teplické návštěvy proto přijal pozvání současného předsedy pana Michaela Lichtensteina k návštěvě teplické kehily, jejích prostor a k setkání s jejími členy, s nimiž poseděl, aby je seznámil s židovskou historií své rodiny. Paul předal panu Lichtensteinovi důležitý dokument, svědectví rabína Fridericha Weisse o posledních letech služby v Teplicích mezi lety 1933 – 1938. V následujících odstavcích se pokusím o přeložení vybraných pasáží do českého jazyka, neboť vzpomínky rabína Weisse jsou velmi důležité pro vykreslení autentické atmosféry. Nejdříve však na teplickou židovskou komunitu nahlédněme optikou historie.

První doložené zmínky o židovských obyvatelích Teplic pocházejí z roku 1414, kdy byly Teplice označovány jako klášterní městečko patřící místnímu ženskému benediktinskému klášteru. Doklady o budově synagogy najdeme v městských knihách již kolem roku 1550. K ní pak přibyla vlastní židovská škola a rituální lázeň zvaná „mikve“. Na základě Instrukce vydané roku 1606 Radslavem Vchynským, tehdejším vlastníkem teplického panství, se Židé nesměli bez svolení vrchnosti stěhovat, usadit, prodat či koupit dům, ani si stěžovat pražskému rabínovi. Na počátku Třicetileté války, v roce 1618, žilo v Teplicích 78 Židů, po skončení války v roce 1652 jich v Teplicích bydlelo 231 (křesťanských obyvatel zbylo přibližně 500).

Prvním známým rabínem byl roku 1654 Löbl Baum. Roku 1668 byla většina teplických Židů vrchnostenským příkazem neprávem dvakrát vypovězena z města a zbytek byl vykázán do židovského ghetta. Vyhnaní Židé se usadili v okolí města a v nedalekých Sobědruhách si založili vlastní náboženskou obec, zřídili hřbitov, jehož pozůstatky dodnes najdeme v místech mezi Sobědruhami a teplickým předměstím zvaným Trnovany, a postavili synagogu. Takzvaný Familiantský zákon, vydaný roku 1726 a přísně omezující počet židovských rodin v Rakouské monarchii, snížil počet židovských rodin v Teplicích na 55.

Až doba vlády Josefa II. přinesla osvobození Židů od středověkých restrikcí. Zaniklo tak zvláštní označení na oděvech Židů (ve 20. století jej obnovili nacisté jako trpký symbol holocaustu) a přestala platit povinnost bydlet v ghettu. To se později jako pevná součást města rozprostíralo v místech mezi dnešní Dlouhou ulicí a budovou divadla. Bylo povoleno studium na vysokých školách, provozování téměř všech řemesel a živností a stravování s křesťany. Přijat byl také zákon o jménech – Židé museli mít zapsáno určité jméno s německým příjmením, které bývalo odvozeno od řemesel (např. Metzger – řezník), osobních atributů (např. Joffe – krásný), od německých názvů toponym v Čechách a na Moravě (např. Taussig – Domažlice) nebo mužských osobních jmen (např. Šmelkes, Ábeles aj.).

V roce 1853 žilo v Teplicích 500 obyvatel židovského vyznání, v roce 1870 jejich počet vzrostl na 1.280 osob. Po 1. světové válce, kdy do Teplic přišla velká skupina ortodoxních Židů – uprchlíků z východní Evropy, se počet navýšil na přibližně 5.000 osob. V roce 1930 již počet obyvatel v teplickém regionu (čítajícím 110.000 osob) hlásícím se k židovskému vyznání dle výsledků sčítání lidu dosáhl 33,4 %, což je bezmála 37.000 obyvatel z celkového počtu 125.000 osob židovského vyznání, žijících na území Čech, Moravy a Slezska. V samotných Teplicích žilo 30.799 obyvatel, z toho 3.213 Židů (10,4 %).

Nová synagoga jako symbol veliké a silné komunity

Rychle se rozrůstající židovské obci stará synagoga v ghettu nemohla stačit, a tak obec roku 1872 zakoupila pozemky za 25.000 zlatých od rodiny Haasových o celkové rozloze 5.071 m2 na vrchu, který společně s dvěma dalšími vévodil bezprostřednímu okolí města. S žádostí o návrh budovy se obec obrátila do Vídně na stavebního radu arch. Wilhelma Stiassneho, stavitele mnoha budov ve Vídni a četných synagog. Podrobné plány vytvořil roku 1875 architekt Hermann Rudolph, který přišel do Teplic z Drážďan dokončit stavbu prvního městského divadla a poté se zde usadil. Roku 1879 byl založen Spolek pro výstavbu chrámu (Tempelbau Verein) a v létě 1880 bylo konečně rozhodnuto o stavbě synagogy, jejíž základní kámen byl položen 28. prosince 1880. Výstavba proběhla v krátké době 18 měsíců, čemuž odpovídaly stavební náklady šplhající na závratných 100.000 zlatých. Velká slavnost vysvěcení nové synagogy se konala v neděli 10. září 1882.

Synagoga byla vystavěna v neorenesančním slohu s maurskými prvky. Svou rozměrnou kubickou dvoupatrovou budovou s trojlodní dispozicí, zakončenou na východní straně půlkruhovou apsidou, patřila mezi největší synagogy v českých zemích a výrazně tak dotvářela panorama Teplic. Její vysokou hlavní kopuli bylo možno zahlédnout ze širokého okolí.

Přijetí naší delegace, čítající Paula Löwyho, jeho ženu Josiane, dcery Julii, Elisu se synem Noe, tlumočnici Veroniku a mě, bylo ze strany předsedy Michaela Lichtensteina a členů židovské obce velmi vstřícné. Usadili jsme se ke stolu v konferenční místnosti, jejíž zařízení a oranžové stěny, na nichž byly rozvěšeny fotografie nové synagogy, působily neokázale a přátelsky. Pan Lichtenstein byl pochopitelně zvědav na teplické aktivity Paulova dědečka Ferdinanda.

Ferdinand Löwy se narodil 16. 11. 1866 v Hostouni u Prahy. Doba jeho příchodu do Teplic není známá, nicméně již na počátku 20. století v Teplicích působil jako městský radní, zároveň byl členem německé odnože Národní sociálně-demokratické strany. V  roce 1914 byl zvolen do funkce předsedy teplické židovské obce, kterou vykonával do počátku 30. let. Užíval také čestného titulu „Erster Tepelvorsteher“, jenž mu v synagoze zajišťoval místo v první řadě.

V soukromém životě se Ferdinand věnoval především obchodu. Provozoval manufakturu a obchod s textilním zbožím a výrobou prádla. Spolu s manželkou Eugenií (20. 4. 1877 Teplice – 1942 Treblinka) vlastnili dům „Stadt Petersburg“ v Dlouhé ulici č. 161/14, v němž společně vychovávali své tři děti – dceru Marii (1902) a syny Paula (1901) a Moritze (1898). Druhý byt v domě obýval Dr. Rudolf Werner, zubař, jenž měl v domě patrně zubařskou ordinaci.

Ferdinand byl zastáncem asimilace Židů, čímž odrážel většinový obraz tehdejší teplické komunity, ve které bylo sionistické hnutí až do 20. let 20. století zastoupeno vzácně. V roce 1932 byl Ferdinand ve funkci předsedy židovské obce nahrazen Carlem Freundem. Nicméně nejvlivnější postavou komunity v období 30. let 20. stol. byl nepochybně rabín Friedrich Weiss, oddaný sionistické věci. Myšlenka sionismu se v Teplicích začala výrazněji prosazovat právě v meziválečném období, ještě před nástupem antisemitismu živeným dopady hospodářské krize a nacistickou propagandou.

Právě sepsané vzpomínky rabína Weisse a dopisy korespondentů, které se dochovaly, nesou vzácné svědectví o rozpínavosti nacistické ideologie, zasahující do běžného života teplických Židů a vedoucí k úprku tisíců lidí, z nichž mnozí se přemístili do vnitrozemí, ti šťastnější do zahraničí, avšak většina Tepličanů židovského vyznání zahynula v koncentračních táborech.

Ještě na počátku 30. let však nebylo patrné, že by život ve městě měla protknout hnědá nit, která navždy změní podobu města a jeho obyvatel.

„Jak pracovití, mírumilovní a příjemní byli tito Tepličané, kteří zde spokojeně žili, bez výrazných politických kontroverzí; v užších kruzích docházelo k opozičním střetům mezi socialisty, některými komunisty a určitými skupinami umírněných nacionalistů z řad pracujícího obyvatelstva a v užším rámci židovské komunity občas docházelo na Velké radě k potyčkám mezi německy orientovanými liberály a zastánci sionismu, ale ani výskyt pár mladých židovských komunistů, ani českých Židů žijících v Teplicích od vzniku Československa, nenarušil klidný život v židovské obci a ve městě.“ napsal rabín Weiss ve svém písemném svědectví o atmosféře v Teplicích mezi lety 1933 – 1934. Hned v následujících odstavcích však dodává: „Po léta jsme s narůstajícím napětím a obavami slýchali a četli zprávy přicházející zpoza německo-české hranice. V tisku doma i v zahraničí jsme se dozvídali zprávy o nacionálně-socialistickém hnutí v Říši, které jsme zpočátku nebrali vážně. Vše, co se k nám doneslo, se odehrávalo „na druhé straně“, ale určité projevy na německém obzoru postupně začaly vzbuzovat silné emoce: propagandistické články, útoky proti židovským náboženským institucím, vandalismus na židovských hřbitovech, sílící útoky na sociální demokraty a komunisty, matoucí informace o koncentračních táborech, zatýkání intelektuálů – to vše byly dostatečně silné signály, aby vzbudily ty nejvážnější obavy i mimo Říši (…).

(…) S nástupem Hitlera do funkce říšského kancléře byl světu vyhlášen poplašný signál. Útěk Židů z Říše se zrychlil, první uprchlíci byli většinou bohatí, ale brzy nastal početný a zoufalý útěk. Nyní jsme autenticky slyšeli a viděli to, co se do té doby hlásalo jen zmateně nebo částečně. (…)

(…) Jednoho dne přišel do synagogy téměř k smrti zbitý chlapec z mého malého rodného města Eidlitz (Údlice, okr. Chomutov, pozn. aut.), který žil jako jediný Žid ve vsi u Teplic, a později mi v mém domě ukázal svá oteklá záda, posetá krvavými pruhy. (…)

Navzdory výstražným jevům, popisovaným rabínem Weissem, většinu teplických Židů neopouštěly zbytky optimistických vyhlídek. Československo disponovalo ozbrojenými silami, víra ve spojenectví s Francií a Velkou Británií byla neochvějná a ani politická atmosféra v Teplicích dosud nejevila znaky pozdějšího odklonu od sociální demokracie k nacismu.

Dále rabín Weiss píše: „Časté přátelské vazby na českých územích mezi Čechy a Židy vytvářely příjemnou atmosféru za podpory českého státu, ať už se jednalo o Čechy-Židy, Němce-Židy nebo sionisty. (…) Bylo tedy přirozené, že při bohoslužbě rabín přednesl modlitbu za vlast v českém jazyce a že u příležitosti významných událostí, kterých se účastnili i zástupci státu, zahrály varhany nejprve českou hymnu, poté slovenskou a nakonec židovskou hymnu Hatikwah.

Náhlému příklonu sudetských Němců k národnímu socialismu a vítězství Sudetoněmecké strany Konrada Henleina v parlamentních volbách v roce 1935 nepochybně přispěla také nestabilní ekonomická situace, v níž se Československo zmítalo po drsném dopadu světové hospodářské krize. Většina průmyslových center v Čechách se nacházela právě v německy mluvících oblastech. Na tamní obyvatele proto utlumení výroby a z toho vyplývající masivní nezaměstnanost dopadly nejdrsněji. V reportáži pro časopis Přítomnost s názvem „Sudety 1938: jakési symbolické divadlo“ o těchto neutěšených poměrech podala zprávu Milena Jesenská, když napsala: Jak vypadají ti poslední, vám mohu říci. Mluvím s železničářem. Mluví česky velmi dobře, teprve po několika větách poznávám, že není Čech. Ne, je Němec. Je organizovaný ve straně českých národních socialistů - ukazuje mi legitimaci - má ženu Češku a dvě děti, které chodí do české školy a neumějí německy. Je zaměstnán u českých státních drah plných deset let jako smluvní zaměstnanec. Vydělává 450 Kč měsíčně. Bydlí u rodičů - Němců, kteří mu dávají zdarma byt. Má čtyři bratry - Němce. Dva jsou zaměstnáni v Německu, dva ve Varnsdorfu. Všichni čtyři mají vlastní byty a rodičům dávají malou podporu, jen on nemůže dávat rodičům ani haléř, naopak bere od nich. V rodině je ovšem terčem věčného posměchu: koukej, co ti dávají Češi! Za deset let se mu nepodařilo získat definitivu - být smluvním zaměstnancem totiž znamená výpověď na hodinu a žádné pojištění. „Podal jsem si teď žádost o strážní domek, který se uvolní,“ povídá. „To už je pátá žádost za těch deset let, co tu jsem. Na mou duši, jestli mi ji zamítnou, dám se taky k těm henleinovcům.“

Hospodářský a sociální vzestup Německé říše neušel pozornosti dělníků na české straně Krušných hor, kteří na své německé kolegy hleděli se závistí. Není proto divu, že se přes kopce vydávali za prací na německou stranu, odkud se vraceli domů indoktrinovaní nacistickou propagandou. Nacismus si nacházel nesmlouvavé přívržence také mezi teplickou mládeží, která jeho ideu s nekritickou odevzdaností přijímala jako šanci na lepší životní podmínky. Rabín Weiss proměnu teplické mládeže zaznamenal ve svém svědectví: „Mládež až na vzácné výjimky přešla na nacionálně demokratickou stranu. Učitelské sbory, zejména na státních reálných školách, sympatizovaly nebo se přidaly ke studentům. Mladí lidé již ve školách nechtěli skrývat své názory. Měl jsem příležitost učit na dívčí střední škole, která se tehdy nacházela v Šanově. Slyšel jsem skrze otevřené dveře do třídy, jak dívky unisono zpívaly Horst-Wessel-Lied (píseň Horsta Wessela známá též jako „Die Fahne hoch“, tj. „Vlajku vzhůru“ byla pochodová píseň SA a hymna NSDAP, pozn. aut.). Když mě dívky uviděly, zavřely dveře a pokračovaly ve zpěvu. Nevím, zda těch pár židovských učitelů na tyto převládající projevy studentů nějak nesouhlasně reagovalo a zda by to bylo vůbec možné. Ale dokázal jsem si představit, do jak bolestných situací se učitelé dostávali. Mohli očekávat jen nenávistné mlčení nebo ještě pravděpodobněji neskrývaný odpor.“

Mezi další projevy pohrdání židovskými kantory ze strany německých studentů patřilo dříve nemyslitelné odmítnutí pozdravu či invektivy v průběhu vyučování. Učitelé mnohdy nenacházeli zastání ani mezi řídícími pracovníky škol, kteří buď sami byli Němci, nebo nové poměry vnímali jako sílu, proti níž je jakýkoliv boj předem prohraný.

Rabín Weiss pokračuje: „Přesto jsem byl otřesen, když mi ředitel teplické střední školy, který se oženil s dcerou českého státního úředníka a Židovky, jednoho dne ukázal anonymní dopis, ve kterém byli on, jeho žena i dcera označeni za židovské bastardy.“

Ještě v roce 1938 byl teplickým starostou sociální demokrat Josef Russy, jehož po květnových volbách vystřídal k nacistům loajální Franz Czermak, který se úřadu ujal 1. srpna 1938. O necelý rok později 20. dubna 1939 v den narozenin Adolfa Hitlera vstoupil do Schutzstaffel (SS). Tepličtí Židé začali houfně opouštět město.

Rabín Friedrich Weiss, byť se snažil se členy teplické obce zůstat do posledních dnů, ve chvíli markantního prořídnutí jejich řad se s celou rodinou uchýlil do Prahy, kde pomáhal uprchlým teplickým Židům vydáváním potřebných dokumentů k emigraci na základě židovských matrik, které z Teplic odvezl do Prahy (odmítl je vrátit německým úřadům v Teplicích, které si je vyžádaly). S blížícím se svátkem Jom kipur (Den smíření – největší židovský svátek, pozn. aut.), který připadl na 5. října 1938, se rozhodl do Teplic vrátit, aby se pokusil tento svátek oslavit se zbývajícími členy židovské komunity, a to i přesto, že Sudety byly 1. října 1938 připojeny k nacistickému Německu. Dojmy z této odvážné cesty, dokazující rabínovu statečnost a oddanost obci, nechybí v jeho svědectví: „Co se to stalo s naším velkým společenstvím, čítajícím několik tisíc duší?! Rozlehlou slavnostní síň pohltila děsivá, srdcervoucí prázdnota. Navštívilo ji možná 150 až 200 mužů. Ve „staré“ synagoze (uvnitř židovského ghetta, pozn. aut.) se nepochybně scházeli k modlitbě také někteří východní Židé. Jak bylo v našem chrámu smutno! Namísto mnoha stovek osob, které obvykle zaplnily lavice, tribuny, dokonce i chodby a boční strany, místo napjatě očekávaného zahájení bohoslužby modlitbou Kol nidrei, bylo obsazeno jen několik řad hosty z malých okolních měst a několika nežidovskými posluchači. Řady určené ženám byly prázdné. Kde byly děti? Kde byla nádherná mládež, chlapci a děvčata z řad mých studentů, kteří alespoň v tento sváteční večer, dojímáni posvátností okamžiku, krotívali svůj veselý a neklidný temperament? Teď se ve všech tvářích zračila beznaděj a nejistota, i když na ně viditelně zapůsobil pohled na krásnou slavnostní síň chrámu. Mnoho vděčných a přátelských pohledů mě pozdravilo, když se na několik vteřin potkalo s mým pohledem. Z očí jsem četl touhu po vyslyšení pár slov útěchy, naděje a lásky, jak bývalo dříve zvykem. (…) Rodina v Praze na mě čekala v obavách. Zbývala mi jediná povinnost: vzít s sebou mou starší sestru, která před lety přišla o svůj domov v Sasku, bydlela v Teplicích a dosud se nedokázala přimět k odchodu. Jemným donucením jsem ji přesvědčil, aby odešla se mnou. V pátečním poledni jsme vyrazili. Vlak byl přeplněný. Celou cestu jsme stáli, což nám tentokrát vůbec nevadilo. Měli jsme jen jediné přání: být již mimo Německo, za českou hranicí. Večer jsem byl s rodinou v Praze.

Friedrich Weiss roku 1939 uprchl do Palestiny a během let 1945 – 1951 sepsal své vzpomínky na život v Teplicích-Šanově a Praze.

Ferdinand Löwy byl roku 1942 deportován do Terezína, kde zemřel ve věku nedožitých 76 let. Jeho žena Eugenie zemřela téhož roku v koncentračním táboře Treblinka. Jejich dva synové Paul a Moritz a dcera Marie válku přežili v zahraničí. Do Čech se již nikdy nevrátili.

Nová synagoga v Teplicích byla v noci ze 14. na 15. března 1939 při místních nepokojích zapálena a do rána zcela vyhořela. Krátce poté byla úředně nařízena demolice a odklizení trosek. Dnes její existenci připomíná skromný památník.

Zavítáním Paula, Ferdinandova vnuka, do Židovské obce Teplice, která dnes čítá pouhých 100 členů, se pospojovaly praskliny dávného obrazu o druhé největší židovské komunitě v českých zemích a výrazněji zplastičtěla hrozba plíživého zničení zavedených hodnot, jejichž trvalostí si v jakékoliv době nemůžeme být nikdy docela jistí.

Martin Vršecký, 1. 7. 2024

Pod tímto proklikem najdete zdařilou virtuální rekonstrukci teplické synagogy.

Zdroje informací: Paul Löwy: „La destruction des communautés juives des Sudètes. L’exemple de Teplitz-Schönau“, Dans Revue d’Histoire de la Shoah 2013/2 (N° 199), pages 411 à 443 / www. teplitz-theatre.net: Temoignage Rabbin Weiss / Židovská obec Teplice (www.kehila-teplice.cz) / Milena Jesenská, Sudety 1938: jakési symbolické divadlo, reportáž z časopisu PŘÍTOMNOST čís. 36 - září 1938. (www.moderni-dejiny.cz) / Regionální muzeum Teplice, Mgr. Pavlína Boušková