Století teplického divadla v kraji bez paměti

Stalo se tak u příležitosti uvedení opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Vedení divadla i zástupci města na oslavy stoletého výročí kdysi druhého největšího divadla v Československu nezapomněli a na čtvrtek 18. dubna uspořádali slavnostní galakoncert.

Otazník však vyvstal nad tím, jak kontinuálně připomenout celé století divadla, když ve své první polovině bylo přeťato několika turbulencemi, které ve městě, jehož obyvatele má divadlo kultivovat a tmelit, téměř nezůstal kámen na kameni. Po roce 1945 byla historie anulována a v Teplicích se začala vytvářet nová komunita zapouštějící své kořeny bez dlouhodobějších vazeb, bez vzájemné důvěry, navíc v době, v níž režim potlačoval obecné povědomí o minulosti sudetských měst, do nichž lidé přicházeli ze všech koutů Československa. Poválečně vztahy Čechů a Němců byly na bodě mrazu. Nebyla tedy ani všeobecná vůle k hledání prapůvodních klíčů k minulosti. Dnes je však zcela jiná doba. Sto let nového teplického divadla se bez předválečné historie neobejde. Bylo třeba ji připomenout a tím přemostit propast mezi obdobími před válkou a po válce.

Ve francouzské Normandii žije Paul Löwy se svou ženou Josiane. V nedaleké Paříži žijí jeho dvě dcery Julia a Elise a tři vnuci. Středoškolský profesor zeměpisu a historie je přímým potomkem Fritze Kennemanna a Ferdinanda Löwyho, dvou kdysi významných obyvatel Teplic. Zároveň je autorem webových stránek www.teplitz-theatre.net, které s nečekanými podrobnostmi mapují historii dnešního Krušnohorského divadla Teplice od jeho otevření v roce 1924 do roku 1944. Bylo zřejmé, že má-li se k připomenutí stoletého výročí divadla vytvořit dobový kontext, Paul Löwy při oslavách nemůže chybět. A protože mě současný ředitel divadla Přemysl Šoba po delší komunikaci přizval ke spolupráci na přípravách galakoncertu, od února 2024 jsem s Löwym udržoval písemný styk a v pověření jej pozval do Teplic. Klíč k minulosti byl vsunut do zámku, stačilo jen otočit a zpřítomnit rozprášené obrazy.

Paul Löwy přijel s celou rodinou ve středu 17. dubna odpoledne. Po příjezdu byli manželé Paul a Josiane ubytováni v luxusním apartmánu Lázeňského domu Beethoven. Z lázní jsme já a tlumočnice Veronika doprovodili Paula do divadla, kam byl Přemyslem Šobou pozván na tiskovou konferenci s novináři místního i německého tisku. Když jsme procházeli foyer divadla, Paul ke mně pronesl: „Tady měl dědeček Fritz Kennemann pohřeb. Na těchto schodech byl vytvořen katafalk s vystavenou rakví.“ Někde za námi možná prošla Ilse, Paulova matka. Dívala se na mě Löwyho očima. Oblečená v černé splývavé šaty, v ruce svírala bílou lilii. Teď jsme byli ve foyer jen Paul, já a Veronika. Slyšel jsem naše kroky a na schodech viděl rakev Fritze Kennemanna, jako by tam opravdu byla.

Fritz Kennemann se narodil 31. července 1885 ve Fritzenu (tehdejší Prusko). Když v létě roku 1928 přijel do Teplic, měl už za sebou dlouhou divadelní kariéru coby herec a režisér (Gera, Glogau, Königsberg - dnešní Kaliningrad - nebo Mohuč). Do severozápadních Čech přicestoval se svou ženou Evou Tribukait a dvěma dcerami Ilse Kennemann (narozenou r. 1914 v Hildesheimu) a Brigitte Kennemann (narozenou r. 1920 v Mohuči).

Od své první sezóny v letech 1928 – 1929 přinesl Fritz Kennemann do repertoáru teplického divadla nové impulzy prostřednictvím nastudování moderních divadelních her Schinderhannes od Carla Zuckmayera nebo Karl und Anna od Leonarda Francka. Divadelní hry svých oblíbených autorů Zuckmayera, Schnitzlera nebo Schillera režíroval a sám se ujal rolí hlavních představitelů. Toho času Kennemann působil nejdříve jako zástupce ředitele divadla a v roce 1929 byl jmenován do funkce ředitele.

Zatímco teplický divadelní svět Kennemannovi otevřel dveře k novým kariérním možnostem, jeho osobní život poznamenala tragická událost, která měla své počátky již v saském Brunšviku, kde působil před příjezdem do Teplic. Jeho žena Eva roku 1926 těžce onemocněla a o čtyři roky později v Teplicích své nemoci podlehla. Po smrti manželky opustil pronajatý byt v dnešní Křičkově ulici 1322/3 (tehdy Waagestrasse) a pronajal si velký byt s terasou v bytové vile stojící v Březinově ulici 1892/7 (tehdy Heinrich-Bank-Strasse). Toho času mu do osobního života vstoupila další žena, herečka Liselott Reger, s níž se seznámil již v roce 1925 při svém angažmá v Brunšviku. Domněnku, že se mezi ní a Kennemannem již v brunšvickém angažmá vytvořilo citové pouto, které ji společně s ním přivedlo roku 1928 do teplického divadelního souboru, mi Paul Löwy nepotvrdil. Kennamannova výrazná a přímá povaha dokázala splétat prstenec lidí, kteří jej rádi umělecky i lidsky následovali. To byl patrně ten pravý důvod, proč se Liselott ocitla s Kennemannem v Teplicích a ihned publikum upoutala svým exotickým zjevem i projevem.

Liselott Reger (celým jménem Isabel Charlota Regensburger) se narodila 5. června 1899 ve městě Arias, na jihovýchodě provincie Cordoba v Argentině. V Teplicích ztvárnila nejméně šedesát rolí. Pouze jednou se chopila režie, a to v roce 1933, kdy se ženskou částí souboru nastudovala hru Christy Winsloe Dívky v uniformě (Mädchen in Uniform), velmi citlivě vykreslující citové pouto mezi studentkou internátní školy a vychovatelkou. Hra se o dva roky dříve dočkala v Německu skvělého filmového zpracování v režii Leontine Sagan. Teplické uvedení Dívek v uniformě způsobilo mírný poprask nejen díky tématu, ale i tím, že premiéra proběhla 28. ledna 1933, tedy v čase, kdy sousední Německo pohltila neurvalá síla nacismu (vypálení Říšského sněmu), kterou Kennemann a Liselotte Reger sledovali s obavami.

Fritz i Liselott však stále žili v demokratickém Československu, a ačkoliv za nedalekými hranicemi probíhala masivní politická bouře, na české straně Krušných hor byla situace zdánlivě klidná. Vypadalo to, že tepličtí obyvatelé se pro nacismus příliš nenadchli. Politická orientace ve městě ještě koncem třicátých let inklinovala převážně k sociální demokracii, k čemuž přispívala doznívající hospodářská krize, z níž se Československo pomalu vzpamatovávalo, a početná židovská menšina. Teplice dlouho odolávaly také vlivu vznikající Sudetoněmecké strany (SdP) pod vedením Konrada Henleina, která si už roku 1935 naklonila většinu severozápadních občanů Československa, nicméně v Teplicích její popularita zůstávala až do května roku 1938 spíše v menšině, což dokazuje i skutečnost, že teplickým starostou byl do té doby sociální demokrat Josef Russy.

Roku 1933 Kennemann s Liselott a dcerami Ilse a Brigitte stále obývali pronajatý byt ve vile v Březinově ulici. Právě tato vila, z jejíž terasy byl na začátku 30. let, před zastavěním většiny okolních parcel, jedinečný výhled na vrch Doubravka, zprava na šanovské údolí s kostelem sv. Alžběty a zleva na blízké trnovanské předměstí, je pojítkem většiny pozdějších vzpomínek obou dcer i častým objektem rodinných fotografií z té doby. Pro Kennemanna a jeho rodinu byly roky 1931 až 1933 nejšťastnějším obdobím stráveným v Teplicích. V bytě jej často navštěvovali přátelé z divadla. Za pěkného počasí rodina sedávala na rozlehlé terase nebo vyrážela na procházky do Krušných hor a do lesů v nedalekém Dubí. Divadelní práce Fritze Kennemanna se v Teplicích těšila všeobecnému uznání. Starší dcera Ilse sbírala své první herecké zkušenosti na prknech teplického divadla ve stopách svého otce a někdy i v jeho režii. Přestože toho času Kennemann dostal nabídku od Hermanna Röbelinga, aby po něm převzal řízení největšího divadla v Hamburku, Kennemann se s ohledem na politický vývoj v Německu rozhodl zůstat v Československu a nabídku odmítl. Klidné teplické období však trvalo pouhé dva roky, neboť kurz politického směřování střední Evropy byl už jednou provždy daný.

Přestože Teplice na začátku 30. let by se daly označit za sociálně-demokratické, občané v odpovědných funkcích tlak „nového myšlení“ pociťovali velmi brzy po Hitlerově úspěchu v Německu. Kennemann měl se zástupci teplické obce velmi dobré vztahy, nicméně jeho pozice jej činila závislým na spolupráci s německými konzuláty v Liberci a Chebu, vyžadujícími „správné“ kulturní působení na německy mluvící obyvatelstvo v Československu, tedy příklon k Hitlerovým postupům. To Kennemann od počátku odmítal, podepřen nenávistí k antisemitismu, znechucením z hromadného pálení literárních děl, jejichž autory uznával, a v neposlední řadě antinacistickým postojem partnerky Liselott. K nezdárnému vývoji přispěla i zhoršená finanční situace divadla, která roku 1933 téměř opisovala krizi z roku 1931, při níž divadlo na Kennemannův impulz vydalo tiskovou zprávu, jejímž prostřednictvím žádalo Tepličany, aby přispěli na provoz divadla předplacením abonmá. Aby nezdarů nebylo málo, pokladní divadla Hilda Hamm roku 1933 vyprázdnila pokladnu a utekla do Německa. To byla pro Kennemanna poslední kapka, vedoucí k okamžité rezignaci na funkci ředitele. Schodek rozpočtu, který čítal tehdy závratných 500 000 korun, zčásti pokryl vlastním nákladem a z divadla na čas odešel.

Na post ředitele byl německým ministerstvem lidové osvěty a propagandy v čele s Josephem Goebbelsem doporučen Gerhard Scherler, jemuž Goebbels na provoz divadla poskytl štědré finanční prostředky ve výši 30 000 říšských marek. V převážně sociálně-demokratické a židovské atmosféře Teplic se však Scherlerovy snahy o „nové myšlení“ obecenstva nesetkaly s úspěchem a německé velvyslanectví v Praze ještě v prosinci roku 1933 zaslalo do Berlína žádost o dalších 50 000 marek pro Scherlera. Ministerstvo lidové osvěty a propagandy, zklamané Scherlerovým neúspěchem, další finanční injekci divadelnímu rozpočtu odmítlo a Scherler v lednu 1934 v pozici ředitele skončil. Funkce byla znovu nabídnuta Kennemannovi. Ten ji však nepřijal, domluvil se s vedením divadla na spolupráci a s hereckými přáteli z teplického souboru přijal pozvání na delší divadelní turné po severozápadních Čechách, při němž navštívil Cheb, Karlovy Vary, Most nebo Frýdlant.

Poté, co roku 1935 Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina vyhrála parlamentní volby, politický tlak na vedení divadla neustal. Nový ředitel divadla Curth Hurrle, který do vedení nastoupil po Scherlerovi, se snažil balancovat mezi několika politickými proudy, a ještě v září roku 1936 zaslal sdělení libereckému konzulátu, v němž zdůraznil, že v Teplicích-Šanově je obtížné obejít se bez židovských diváků, a neskrýval svůj dojem, že SdP a Svaz Němců v Čechách (Bund der Deutchen) nepřináší divadlu valnou podporu. První z představení pořádaných SdP u příležitosti místního stranického sjezdu navštívilo pouhých 120 diváků, což bylo při kapacitě Velkého sálu divadla (čítající 1100 míst) skutečným fiaskem. Není proto divu, když se do teplického souboru uchylovali židovští herci z Německa v klamném dojmu, že v Teplicích bude pro jejich práci příznivější atmosféra. O dvou tvářích Curtha Hurrleho netušili. Dle dochovaných archivních záznamů se 7. listopadu 1936 v Drážďanech zúčastnil jednání s představiteli Goebbelsova ministerstva propagandy a delegáty SdP a Německého velvyslanectví v Praze, které mělo za cíl koordinovat postup proti Čechům a emigrantům, snažícím se hatit realizaci „pravého německého divadla“ v Sudetech.

Mezi lety 1935 (kdy skončily divadelní zájezdy souboru po severozápadě Čech) až 1938 se Kennemann s partnerkou Liselott a oběma dcerami přestěhovali z vily v Březinově ulici do činžovního domu na dnešním Moskevském náměstí 1547/6 (tehdy Stöhrplatz). Toho času starší Ilse poznala svého budoucího manžela Moritze Löwyho, syna židovského obchodníka s látkami, majitele domu v Dlouhé ulici 161/14 (tehdy Lange Gasse; zbourán v 70. letech 20. stol.) a někdejšího předsedy židovské obce v Teplicích Ferdinanda Löwyho a Eugenie Löwy. Moritz psal do kulturní rubriky teplického deníku Teplitz-Schönauer Anzeiger a dalších dvou pražských tiskovin, a tak jej s Ilse spojoval svět umění a kulturního dění ve městě. Moritz a Ilse se do sebe zamilovali a trávili společně mnoho času v Mortizově bytě na adrese Ševčíkova 1195/24 (tehdy Smetanastrasse), na níž byl, jak dokládají archivní záznamy, od roku 1936 trvale hlášen.

Připojení českého pohraničí k Německu v říjnu 1938 nebylo tím, co do rodinného života Kennemannů jako první bolestně zasáhlo. O osm měsíců dřív, přesně 4. února 1938 večer zcela nečekaně zemřel Fritz Kennemann. Když se hnědá smyčka kolem Československa začínala utahovat, ulicemi pochodovaly bílé podkolenky a tepličtí židé začínali hledat způsoby, jak opustit republiku, Fritze Kennemanna stihl fatální srdeční infarkt v nedožitých 53 letech. Rodina tím ztratila pevný opěrný bod v podobě Kennemannovy silné osobnosti a propadla do víru dějinných událostí.

Fritz Kennemann byl zpopelněn v mosteckém krematoriu. Protože byl milovníkem přírody a turistiky, Liselott Reger uložila urnu s popelem pod náhrobní kámen, který dala umístit v lesní krajině kdesi v okolí Teplic. Poté Liselott s Brigitte utekly nejdříve do Švýcarska, odkud se přesunuly do Francie. V roce 1939 odešly z Francie do Argentiny společně s hercem, režisérem a teplickým kolegou židovského původu Paulem Walterem Jacobem, s nímž Liselott (jež byla ve své vlasti) uzavřela sňatek, aby mohl získat argentinské občanství. V Buenos Aires společně s Walterem Jacobem realizovali svobodné německé divadlo vystupující proti nacismu. Po válce se Liselott vrátila do Evropy. Při jedné z návštěv Teplic rozprášila Kennemannův popel v lese, kde se jeho hrob původně nacházel, a náhrobní kámen nechala přemístit na teplický hřbitov. Zemřela 25. října 1972 ve věku 73 let při autonehodě na železničním přejezdu u německé obce Wunsiedel nedaleko českých hranic.

Brigitte Kennemann zůstala v Argentině, kde se provdala za emigranta z Gdaňsku, s nímž šťastně žila v Buenos Aires, kde zemřela v roce 1972 po nezdařilé operaci srdce.

Ilse Kennemann a Moritz Löwy se v roce 1938 nejdříve přestěhovali z Teplic do Prahy, kde byli 15. března svědky okupace německými vojsky. Z Prahy se jim díky dobré vůli pracovníků francouzského velvyslanectví podařilo utéct přes Itálii dále do Francie a zbytek války strávili v Paříži. Ilse porodila prvorozeného syna Pierra (1942). Moritz, protože měl za manželku Němku, nebyl deportován do vyhlazovacího tábora, ale byl internován v pracovním táboře poblíž Paříže, zatímco jeho žena Ilse s malým synem byli jen několik desítek metrů od něho. Před koncem války se jim ještě za velmi provizorních podmínek narodil syn Frédéric (1944) a až po válce nejmladší Paul (1947).

Byl duben roku 2024 a s Paulem jsme se vraceli z tiskové konference znovu přes divadelní foyer. Naklonil jsem se k němu a zeptal se jej, kolik lidí se zúčastnilo pohřbu Fritze Kennemanna. Paul řekl, že zástupy lidí stály až k silnici před divadlem. Orchestr hrál smutnou skladbu Edvarda Griega Aasina smrt z Ibsenovy hry Peer Gynt, jehož měl Kennemann v hereckém rejstříku. Po několika smutečních proslovech vynesli rakev do černého vozu před budovou. Za několik měsíců se brány teplického divadla českým divákům na několik let uzavřely.

Fritze Kennemanna v Teplicích již nic nepřipomíná. Jeho hrob byl zničen v 90. letech, aby uvolnil místo novým náhrobním kamenům, a ani dnešní majitelé vily v Březinově ulici neměli nejmenší tušení, že v jejich domě žila rodina Kennemannů. Vilu jsem navštívil a jejím velmi vstřícným majitelům jsem předal kopie rodinných fotografií, aby se mohly vrátit tam, kde byly před devadesáti lety pořízeny.

Paulu Löwymu jsem za jeho příjezd, účast na slavnostním galakoncertu a následnou čilou korespondenci velmi vděčný. Kontakt s ním a jeho rodinou pro mě znamená podání si ruky s minulostí, o níž zde v pohraničí přemítáme, žijeme mezi jejími kulisami, ale stále je pro nás neplastická. A protože nežijeme z jejích kořenů, připomíná mrtvou kytku ve stoletém herbáři.

Před 2. sv. válkou byly Teplice docela jiným městem. Jeho společenský, kulturní i politický život tvořila po celá staletí kulturně pestrá společnost, které na městě i kraji velmi záleželo. Provinční vody čeřila zajímavými projekty, které z Teplic udělaly někdejší kulturní centrum severozápadních Čech. Stoletá stavba monumentálního teplického divadla je jen jedním z mnoha střípků pestré mozaiky. Jak dokládá život Fritze Kennemanna, jeho dcer a mnohých dalších, ne všichni sudetští Němci byli snadným terčem pro nacistickou ideologii. Mnozí za své protinacistické postoje obětovali domov, kariéru, majetek, někteří i život. Nastal čas si jejich osudy připomínat, abychom my, dnešní obyvatelé pohraničí, jejichž předkové osídlili města teprve nedávno, pochopili kontext, v němž se ocitáme. Abychom nežili v kraji bez paměti.

Martin Vršecký, 28. 5. 2024

Zdroje informací: www.teplitz-theatre.net / Regionální muzeum Teplice / Soukromý archiv Paula Löwyho