Článek
„Musíme si říct, jestli lidé skutečně chtějí, abychom tady investovali do čtyřech jaderných bloků, jestli chtějí vysokorychlostní tratě v takové šíři a síti, jako plánuje pan ministr Kupka, jestli tady chceme navyšování té obrany v takovéhle výši. (…) Třeba já jsem toho názoru, že nemůžeme postavit vysokorychlostní tratě v takové síti a v takové hustotě, jako říká pan ministr Kupka. Nemáme téměř bilion korun na to, abychom to udělali. Čili musí to být střízlivější, “
Přeloženo z havlíčkovštiny: Vše zrušíme, peníze rozdáme na slevách na jízdném, třináctých důchodech a dalších nesmyslech.
Feudální fantazie na druhou
Představme si, že bychom se tímto mentálním nastavením řídili odjakživa:
19. století – „Železnice do Vídně? K čemu? Koně zvládnou všechno a jet 40 hodin v dřevěném povozu je přece romantika.“
20. století – „Elektrifikace? Hej rup, svíčky to jistí, Edison je hype.“
Výsledek? Feudální Disneyland.
„Vysokorychlostní? Vždyť máme třicet let staré nafťáky!“
Zatímco Francouzi upgradují TGV, Poláci protínají zemi dálnicemi, my bychom si podle Havlíčka měli vystačit s šukafonama.
Jádro? Radši uhlíčky do punčochy
Když už Havlíček zpochybňuje i čtyři nové jaderné bloky, člověk se ptá, co navrhuje místo toho:
Uhlí? Těžaři by se tetelili. Ruský plyn? Díky, to už tady bylo. Zbavit se závislosti na ruském plynu a ropě trvalo čtyři roky a stálo to jednu energetickou krizi.
Bez masivně rozšířeného jádra nám zbude akorát svíčka – a tu Havlíček nejspíš taky zakáže, protože „lidi si musí říct, jestli chtějí tolik světla“.
F- 35? Radši vozovou hradbu.
Vždyť husitství se tu vyučuje jako vrchol vojenství na základních školách
Realita: jediná platforma, která nám ve středu Evropy zaručí interoperabilitu, je právě F-35.
Řídit dvacáté první století s logikou „kdyby náhodou, tak radši nic“ je jako chtít v průmyslové lize postoupit s receptem na bramboračku. Až příště uslyšíte, že „lid si musí říct, jestli chce moderní infrastrukturu,“ zkuste odpovědět: Ano, Karle. Chceme. A když to nejde slovy, půjde to ve volbách. Neb jinak skončíme tam, kde už jsme jednou byli – v udusaném bahně před hradbami, zatímco kolem prosviští rychlovlaky dějin.
Krásný den a klidné svědomí všem, kdo ještě věří, že budoucnost se staví, ne odkládá.
