Článek
Po únorovém převratu se v Československu vše změnilo. Komunisté začali s rozsáhlými čistkami a začátkem 50. let vznikly první tábory nucených prací. Jedním z nich byl i tábor Vykmanov II. nacházející se v těsné blízkosti uranových dolů v Jáchymově.
Důvod jeho vzniku byl prostý. Po válce se Československá vláda zavázala, že veškerou vytěženou uranovou rudu bude posílat Sovětskému svazu. A protože těžba radioaktivní suroviny byla náročná a nebezpečná, využil toho režim i ke zbavení se svých politických odpůrců. Na Jáchymovsku tak vznikly desítky táborů, kde byli vězni nuceni uran těžit.
Označení „L“ jako likvidační
Tábor Vykmanov II. byl posledním článkem celého systému. Vytěžená ruda se zde totiž zpracovávala. A to právě ve věži smrti.
Vězni museli rudu naložit na vozíky, které poté vyvezli do nejvyššího patra věže. Tam se ruda z vozíků vysypala a přes obrovská síta padala až do přízemí. Zde ji další vězni museli pomocí dřevěných palic nacpat do železných barelů (cca 80 kg), které se následně naložily na vlak a odjely do SSSR.
Nejen, že tato práce byla fyzicky extrémně náročná, ale vězni neměli k dispozici vůbec žádné ochranné pomůcky. Dennodenně tak přicházeli do přímého kontaktu s radioaktivní rudou a vdechovali radioaktivní prach, který vznikal při přesypávání. Tento prach se pak šířil i do vězeňských „baráků“.
Situace tak byla dokonce horší než přímo v uranovém dole. Tam se totiž vězni dostali do styku s radioaktivním zářením pouze tehdy, když narazili na rudnou žílu, zatímco ve Vykmanově byli radioaktivitě vystaveni téměř neustále.
Vězni tak byli v podstatě předem odsouzeni k smrti. Toho si byl vědom i komunistický režim. Samotný tábor měl totiž krycí označení „L“, což znamenalo „likvidační“. A beznadějnost situace chápali i sami vězni. Vysoké věži z rudých cihel proto začali říkat „rudá věž smrti“.
Kruté umírání v bolestech
Nelidské podmínky, extrémní fyzická a psychická náročnost a do toho ještě práce s radioaktivním materiálem. To vše se samozřejmě na vězních negativně podepsalo.
I když vězeňský pobyt trval přibližně „jen“ jeden rok, nemalá část vězňů zemřela ještě během něj. Ti ostatní poté velmi často zemřeli krátce po propuštění. A byla to smrt bolestivá. Často totiž byla příčinnou úmrtí rakovina, nebo nemoc z ozáření.
Tábor nakonec fungoval šest let. I když jeho kapacita byla přibližně 300 vězňů, celkově jím mohlo projít až několik tisíc lidí. Dohromady trestaneckými tábory při uranových dolech prošlo kolem 20 000 - 70 000 lidí. Přes 500 (dle jiných zdrojů až téměř 5 000) z nich pak kruté podmínky nepřežilo.
Zdroje
