Článek
Věznice Leopoldov se nachází na Slovensku a patřila mezi ty nejtěžší káznice u nás. Původně se jednalo o vojenskou pevnost, která měla bránit Habsburskou monarchii proti tureckým výpadům. S pominutím této hrozby ztratila pevnost své využití a v polovině 19. století byla přestavěna na věznici.
Leopoldov patřil k těm nejhorším věznicím. Byl zde ten nejpřísnější vězeňský režim, v 50. letech zde byli drženi i političtí vězni (např. Gustáv Husák) a společně s nimi pachatelé těch nejtěžších zločinů, např. vrazi a nebezpeční recidivisté. Není proto divu, že když Václav Havel vyhlásil k 1. lednu 1990 amnestii, vztahovala se z 2 500 zdejších vězňů pouze na 652 z nich. A to ostatní vězni neunesli.
Zápalné lahve, nože, a dokonce i plamenomet
Ze začátku vězni pouze protestovali a domáhali se, aby se amnestie vztahovala i na ně. Když pochopili, že žádná změna se neuskuteční, vzali situaci do svých rukou.
15. března 1990 vyhlásilo 217 vězňů hladovku a zaútočili na dozorce. Proti takové síle neměli dozorci šanci a raději se „stáhli“. Reálně se však jednalo o útěk a boj o holý život. Kdyby dozorci nestihli utéct z areálu, vězni by je pravděpodobně zlynčovali a vzali jako svoje rukojmí. Během chvilky tak celé ubytovací prostory byly pouze pod kontrolou vězňů.
K původní skupince se následně přidala téměř celá věznice. Vězni se zmocnili i kuchyně, skladu, dílny, a nakonec celé věznice. Od tohoto momentu ji dozorci střežili pouze zvenčí.
Ihned si začali zhotovovat různé zbraně jako improvizované nože, sekyrky, různé naostřené tyče a další improvizované chladné zbraně. Protože se jim podařilo ovládnout i vozový park věznice, udělali si z benzínu zápalné láhve a podařilo se jim vyrobit i funkční plamenomet. Do toho měli bohaté zásoby potravin a improvizovaně si pro svou potřebu začali vyrábět i alkohol a další drogy. Věznice byla pod jejich kontrolou.
Jedině bezpodmínečné propuštění
Po dlouhé době měli vězni kontrolu. Cítili se mocní a rozhodně nechtěli ustupovat ze svých požadavků. Ty zněly jasně, bezpodmínečně propustit všechny vězně. O vyjednávání nechtěli ani slyšet. Kolem 150 vězňů se navíc ke vzpouře nepřidalo, takže je vzbouřenci drželi jako rukojmí.
Rabování a neuvěřitelným scénám přihlíželi celou dobu policisté i armáda zvenčí. Náměstek slovenského ministra vnitra se snažil několik dní o kompromis, ale neuspěl. Propuštění z věznice vězňům sliboval dokonce i Vladimír Mečiar. Až 28. března, tedy až po 13 dnech, bylo rozhodnuto o násilném potlačení vzpoury.
A dá se skutečně hovořit o menší bitvě. Na místě bylo přes 2 000 příslušníků různých bezpečnostních složek včetně armády, 12 vojenských transportérů, 3 vrtulníky, 23 hasičských cisteren a přes 80 psů.
Vojáci a policisté do věznici vtrhli a museli čistit místnost po místnosti. Rozzuření vězni navíc většinu areálu zapálili a na bezpečnostní složky házeli zápalné láhve, nábytek nebo slamníky. Uvnitř se pak jednalo doslova o boj muže proti muži. Vězni agresivně útočili svými improvizovanými zbraněmi, navíc mezi nimi bylo kolem 200 vrahů. Někteří z nich tak neměli co ztratit.
Ti nejhorší se pak zabarikádovali přímo na střeše jedné z budov a bránili se plamenometem. V jednu chvíli dokonce hrozili, že dva vězně rukojmí přímo na střeše upálí. Až na poslední chvíli se je podařilo zachránit policejnímu vrtulníku.
Dohra a ztráty
Po 2.5 hodinách bylo po všem. Nazí vězni museli vybíhat ven (jen tak si mohli být policisté jistí, že u sebe neskrývají žádnou zbraň) a byli převezeni do okolních věznic.
Zemřel pouze jeden vězeň, kterému zřejmě vybuchla v ruce improvizovaná výbušnina (dle jiných zdrojů spadl ze střechy). Dalších 29 bylo zraněných. Na straně bezpečnostních složek bylo 11 zraněných, z toho jeden velmi vážně. Z 11 budov jich 5 shořelo.
I když v zahraničí byla akce hodnocena velmi pozitivně, česká média ji hodnotila spíše negativně. Velitel zákroku byl po akci dokonce odvolán ze své funkce.
Pozdější soudní proces vyměřil 61 vzbouřencům tresty v celkové výši 345 roků vězení. Vězni tak nedosáhli vůbec ničeho. Naopak ztratili i zbytek porevolučních sympatií veřejnosti.
Zdroje
