Článek
Skorzeny se narodil 12. června 1908 ve Vídni. Díky studiu na zdejší univerzitě se stal inženýrem a získal taky svou pověstnou jizvu na obličeji. Jako člen studentského spolku se totiž účastnil šermířských soubojů. Při jednom z nich mu pak jeho oponent zanechal tuto doživotní památku.
Po vystudování měl kvůli hospodářské krizi problém najít si práci a již v roce 1932 vstupuje do rakouské odnože nacistického hnutí. Když pak v roce 1939 vypukla válka, chtěl se stát pilotem. Kvůli jeho stáří (v té době mu bylo už 31 let) a výšce (cca 1.94 metrů) však byl odmítnut. Protože to ale povahou dobrodružného Skorzenyho do boje táhlo, dobrovolně vstoupil do jednotek Waffen SS.
V bojích na východní frontě se následně osvědčil a začal se stále více orientovat na organizování „partyzánských“ akcí. Jeho jednotka např. obsazovala důležité budovy a přepadávala telegrafní stanice. V průběhu roku 1942 byl raněn (údajně ho zasáhl šrapnel do hlavy) a po dobu rekonvalescence přeřazen do štábní role v Berlíně. Právě zde se začal více věnovat myšlenkám na speciální mise. Jeho návrh na vytvoření jednotek, které by se v malém počtu specializovaly na záškodnický styl boje daleko za nepřátelskými liniemi, nadřízené důstojníky zaujal a Skorzeny byl brzy pověřen jejich vytvořením.
Nejnebezpečnějším mužem v Evropě
A svůj úkol vzal Skorzeny vážně. Jím vytvořené jednotky totiž začaly podnikat všemožné, někdy až téměř „nemožné“, mise.
Nejznámější z nich je pravděpodobně tzv. operace Dub. V Itálii byl od moci odstaven Bennito Mussolini, který byl uvězněn, a nová vláda začala vyjednávat se spojenci o příměří. Německé jednotky sice v nastalém zmatku obsadily sever Itálie, kde byl založen loutkový stát, ale bylo nutné Mussoliniho najít a dosadit ho do jeho čela.
Tímto úkolem byl nakonec pověřen (zejména jeho provedením) právě Skorzeny. Mussolini byl vězněn v hotelu Campo Imperatore, který se nacházel ve výšce přes 2 000 metrů nad mořem, a byl hlídán dobře vyzbrojenou jednotkou cca 200 vojáků. Skorzenyho mužům se i přes obtížný terén a početní převahu povedlo v kluzácích v blízkosti hotelu dosednout a bez jediného výstřelu překvapené Italy odzbrojit. Alespoň na chvíli tak odvrátili nevyhnutelný kolaps jižní fronty.
V roce 1944 se zase od nacistů chtělo odtrhnout Maďarskou pod vládou admirála Horthyho. Ten začal tajně vyjednávat se Sovětským svazem o příměří, což by odstřihlo statisíce stále bojujících německých vojáků. Skorzeny proto unesl Horthyho syna, čímž donutil admirála rezignovat a předat vládu maďarským nacistům.
Proti postupujícím Američanům zase Skorzeny přišel s taktikou jejich infiltrace. Malé skupiny anglicky mluvících esesáků se v amerických uniformách snažily pronikat za nepřátelské linie a zde prováděly různé sabotáže a vyvolávaly zmatek. Převlečení do cizích uniforem je přitom válečný zločin a takto přistižení „špehové“ mohli být bez soudu popraveni.
Mezi operace, které pak zůstaly pouze „na papíře“, se může zařadit tzv. operace Dlouhý skok. Ta měla za cíl provést atentáty na tři hlavní představitele spojeneckých mocností, a to Stalina, Churchilla a amerického prezidenta Roosevelta.
Pro všechny tyto odvážně akce si Skorzeny vysloužil mezi německými i spojeneckými vojáky označení „nejnebezpečnější muž v Evropě“.
Útěk ze zajetí a práce pro cizí mocnosti
Po válce byl nicméně Skorzeny zajat a téměř tři roky vězněn. Jako válečný zločinec byl obžalován v tzv. Dachauských procesech.
Než však stačil soud vynést rozsudek, Skorzeny z věznice uprchl. Tři muži v uniformách americké vojenské policie ho přišli vyzvednout s tím, že má být převezen k výslechu do Norimberku. Ve skutečnosti se ale jednalo o převlečené bývalé esesáky, kteří pak Skorzenyho odvezli neznámo kam.
Otto Skorzeny ve spojeneckém zajetí.
Sám Skorzenyho později dokonce tvrdil, že s celou akcí mu tajně pomáhala americká vláda.
Po svém útěku se nejprve schovával na německých farmách a kolem roku 1950 byl vyfotografován v Paříži na hlavním bulváru Champs-Élysées. To ho donutilo se opět přesunout, tentokrát do Španělska. Zde chvíli podnikal, ale nakonec se stal vojenským poradcem Frankova režimu. Později radil např. i egyptskému nebo argentinskému prezidentovi, a v 60. letech měl dokonce pracovat i pro izraelskou rozvědku Mossad, které měl předávat informace o německých vědcích pracujících v egyptském vojenském výzkumu.
Nakonec zemřel v Madridu na rakovinu plic. Jeho pohřeb pak navštívilo mnoho bývalých příslušníků SS, kteří se s ním rozloučili hajlováním. Bylo mu 67 let.
Zdroje
