Článek
Tak jsme se rozhodnuli, že nejlepší informace o potápění v Řecku získáme přímo u kováře. Jindra vyhledala nejbližší bázi na pobřeží a vydali jsme se na místo na kole. Bázi jsme našli, ale kromě koček je za zavřenou bránou jen pán sklízející olivy. Kočky nejsou komunikativní ale pán naštěstí pochopil smysl naší návštěvy a mává na nás papírkem s telefonním číslem. To si bereme a já se začínám těšit na hovor v angličtině. To, že jsem nahluchlý bude asi ta nejmenší závada v komunikaci. Jedeme do cukrárny a Jindra kromě kafíčka a zmrzlinového poháru vybere stůl, kde nám vlny téměř olizují lýtka. Tedy hovor bude ještě zpestřen o hukot příboje. Nakonec se vše v dobré obrátí a já se kolegovi potápěči dovolám do auta a výpadky signálu lze použít jako vysvětlení nedorozumění. Nakonec se za deset minut sejdeme na bázi. Rozhovor proběhl takto. Můžeš se potápět, ale musíte být dva a musíš mít bójku. Vysvětluji, že jsem sám a bójku jsem zapomněl. Tak to se tedy můžeš potápět sám a bez bójky, pravil když pohledem zjistil, že jsem s potápěním začal, když jemu bylo pět let. Měl bys asi vědět co děláš. Viditelnost bude mizerná tak 15m, ujistím ho, že v Čechách jsou 4m velmi dobré a přátelsky se rozejdeme. Dal jsem tedy dva třičtvrtěhodinové ponory a byly netradiční. Návrat z potápěčského centra je okořeněn touhou Jindry spatřit oba břehy poloostrova současně, což znamená zdolat vrchol vnitrozemí. I tady se zadařilo a výlet vnitrozemskými vesničkami byl pozoruhodný. Večer si ještě užíváme teplý fén vanoucí od moře a zítra přejezd do Athén.
Z Řecka Jindra a Jindřich
