Článek
Nedávno jsem potkal muže, který je krátce v důchodu. Docela dobře ho znám. Aktuálně se ocitl ve velmi nepříznivém osobním uspořádání. Snažil jsem se projevit dostatek citlivosti a vyposlechnout, co se stalo. Patrně jemu. Jak naznačuje nadpis, bude se jednat o lékařské služby.
Dozvěděl jsem se, že 31 roků neměl pracovní neschopnost. Dalo by se tak říct, že až na drobnosti prožil tři desítky let bez doktora a jeho péče. Jak si pamatuji, opravdu nechyběl v zaměstnání. Ba občas brával jakési fušky navíc.
V jeho prospěch dále hovoří fakt, že ani nevyužíval výhod a „výhod“ ctěné instituce s názvem ÚP. Proč se dostal do stavu nazlobenosti? Kdybych měl parafrázovat jeho slova, zněla by následovně: vlastně jsem nikdy nebyl pořádně nemocný, léčil jsem se hlavně sám, nebudu sem počítat občasné rýmy, kašle a zvýšené teploty, které jsem řešil chvílí klidu, myslím pár hodin, speciálními čaji, kde šlo o směsi, které mi kdysi doporučila moudrá babička, trochu jsem zvolnil tempo, ale dbal jsem, aby úkoly, které jsem dostal, byly splněny co nejlépe. Nechtěl jsem mít potíže a ani je nikomu přidělávat.
Dalo by se o něm napsat, že svým nadřízeným opravdu nedělal žádné problémy. Pokud bylo potřeba zůstat déle, vyhověl. Podobně nakládal se svým časem během víkendových dnů. Mohl se na práci navíc vykašlat, neboť odměny se neřadily mezi nijak nadstandardní. Jenže se vždy snažil účinně přispívat k rozvíjení dobrých mezilidských vztahů. Proto klidně přijímal kroky a instrukce šéfa, na rozdíl od řady jiných. Naštěstí se poměry na pracovišti utvářely tak, že nebyl kritizován. Přece jenom šlo o partu dospělých chlapů, kteří už něco v životě prožili. Mj. vědí, že neochvějně trvat na něčem po dlouhou dobu zpravidla nemívá velký přínos. Proto se občas na drobné nesrovnalosti vykašlou a skoro s čistým štítem jedou dále. Proč by si měli - možná zbytečně - komplikovat svou už tak nesnadnou pozemskou pouť, že?
Přeskočím na slovní vystoupení onoho pána: tak jsem si myslel, že mě za těch 31 roků bez zásahu doktora naše zdravotnictví pochválí a ocení. Žel jsem se ničeho kladného nedočkal. Až skoro v důchodu na mě přišlo cosi nehezkého, co bych nechtěl moc pitvat. Nevzpomíná se mi na to dobře. Podstatou mé zloby je, že jsem tolik let platil a nyní když něco potřebuji, tak se na mě systém vykašle a mnohé si musím zaplatit sám. Jsem přesvědčen, že se nepostupuje spravedlivě. Jako kdyby platilo ono okřídlené - „za dobrotu na žebrotu“.
Ještě chvíli pokračoval v lamentacích. V mnohém jsem s ním souhlasil. Moje situace je podobná. Léta nic nevyžaduji, ale mou zkušeností je, že na vitamíny nedostanu nic. Kdybych však byl kuřákem, obdržím určité pomůcky, které mi „mají pomoci“? Logická otázka - proč si je závislá osoba nehradí sama? Já a onen pán jsme si svůj dobrý stav zdraví způsobili sami. Průběžně jsme o něj pečovali, a přece jsme trestáni. On si ho způsobil také, ale je odměněn? Někdo by se skutečně měl nad spravedlivostí zamyslet.
Poté mě napadlo přirovnání s politikou. Velká Británie patřila do jistého času mezi tzv. čisté plátce EU, tj. platila, ale nic od EU nedostávala. Naopak byly podporovány slabší státy. Myšlenka možná není úplně špatná, ale kam systém příliš velké solidarity vede? Má-li pomoci znevýhodněným a postiženým, pak mu lze přikývnout, avšak musí následovat debata o hranicích. Jestli se budou podporovat povaleči a odmítači práce, je zcela na místě pomoc a dávky všeho druhu razantně omezit a až zastavit. Razantně posílit osobní odpovědnost. Jenže občan na rozdíl od Velké Británie vystoupit ze svazku nemůže, nebo by mohl žít na vlastní pěst někde hluboko v lese?
