Článek
Podívejme se na pár okolností, k nimž dochází po ukončení školního roku a školní docházky jako celku. Co se ukazuje? Zpravidla narazíme na jakousi nejednotnost.
Pro jednoho je absolvování školy a obdržené závěrečné vysvědčení zdrojem hrdosti, dobrých pocitů a zážitku úspěchu, protože patřil mezi nejlepší a opravdu něco uměl. Neměl by však zpychnout, neboť řada výzkumů potvrzuje, že nejlepší žáci se automaticky nestávají nejúspěšnějšími pracovníky. Pro druhého znamená zmíněné období spíše psychické trauma, v němž naráží na pochybnosti, zda vůbec něco dokáže, když se potýkal s mnoha problémy už ve škole, která je ve srovnání s životem o dost snadnější. Je třeba poznamenat, že leckdy se školní neschopnost nebo nedokonalost potvrdí v následující praxi, ale jsou známy případy, kdy si méně úspěšný absolvent našel práci, v níž dosáhl relativního úspěchu. Poměrně příznivou variantou je, když byl úspěšný ve škole a snaží se o stejný přístup a výslednost v navazující praxi. Je určitě dobré tady uplatňovat věcný a střízlivý přístup, neusnout na pomyslných vavřínech a nepropůjčit se k lacinému frajeření a podceňování starších a zkušenějších praktiků, jak se žel leckde stává. Život přináší i jiné verze. O jaké například běží? Čím je písemný výkaz ze školy pro praxi?
Možná se ho nikdo v budoucím období nebude vyptávat, co měl kdysi na vysvědčení, pokud se sám nepochlubí. Někteří tak ani nečiní, protože není čím. Jen by si při setkání s jinými nebo v zaměstnání uřízli ostudu. Existují ale případy, kdy by se dosaženými znalostmi mohli pochlubit, ale známky za nimi vlivem náročnosti na určité škole pokulhávají. V rozporu s horšími známkami mají vzdělání více než dobré, poněvadž byli pilní, neflákali se a navíc mají docela dobrou paměť. Narazíme naopak rovněž na borce, kteří se chlubí jedničkami a dvojkami, ale vystupují jako hlupci. I zde najdeme směs důvodů. Třeba se jejich maminka dobře znala s paní učitelkou, a tak se souvislost zdá skoro jasná. Jsou známy případy, kdy tatínek patřil ve městě k významným podnikatelům, a proto se na syna uplatňoval „lepší“ pohled. A opět jde o náročnost školy a učitelstva. Ne každý si zaslouží, co má. Zdaleka ve všech případech neplatí lidová moudrost, že jak si kdo ustele, tak si lehne.
Sám autor se setkal též s variantou, kdy vychloubatel hlásal fakta a příběhy o svých obsažných školních úspěších, které se ve skutečnosti vůbec neodehrály. Proto je ani žádným vysvědčením nemohl podložit. Zpočátku se spoléhal, že pravost jeho vyprávěnek nebude nikdo prověřovat. Postupem času se posunul do horší pozice, kdy jim sám uvěřil a kdy ho ani nenapadlo, že vlastně lže. Jak se správně říká, stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Zřejmě by tady neškodilo více věcnosti, střízlivosti, odstupu a sebekritičnosti. Můžeme ji však po dětech a mladistvých požadovat, když ve srovnání s nimi starší lidé, nadřízení a především politici, kteří mají jít příkladem, postupují jinak? Jaké oni měli vysvědčení? A nakolik jeho obsah, vzhled a hodnotu potvrdili ve svém praktickém působení? Jaké výsledky jsou za nimi? Uzavřeme, že význam vysvědčení pro období konání člověka po ukončení školy leckdy bývá poněkud problematický a nejednoznačný.
